Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
AqME - Dévisager Dieu

AqMEDévisager Dieu

Jirka D.13.11.2014
Zdroj: CD v papírové pošetce, promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: „Dévisager Dieu“ je poměrně slušná deska stavějící především na energii a dravosti, ale pro mě bohužel rovněž na šablonovitosti a předvídatelnosti. Té ale naštěstí není mnoho a jako celek album příjemně překvapuje.

Pokud wikipedie nekecá, AqME hrají už docela dlouho (od roku 1999), ale aktuální sestava je poměrně mladá a především pak kytarista a zpěvák počítají roky svého působení v kapele na prstech jedné ruky. Někde v poznámkách mám napsáno, že právě zpěv a kytara jsou tím, co mě na nové desce baví asi nejvíc a že jejich nápaditost a vzájemná souhra dělá album „Dévisager Dieu“ zajímavou a pestrou kolekcí více méně hardcorové muziky. Otázka návratu do historie tedy vyřešena, držme se věcí přítomných.

 

Jestli jste recenzi nakousli od konce a vrhli se primárně na klip, možná vás formální stránka trochu vyděsila, ale dřív, než začnete pochybovat o kapele nebo o mé soudnosti, uvedu věci na pravou míru. Ano, vizuální prezentace souboru není dvakrát šťastná, snaží se být hodně trendy a bohužel se nevyhýbají ani žánrovým klišé, což v určité míře platí i pro hudbu samotnou. Na mysli mám především celkem vlezlé refrény, které na některých místech působí poněkud samoúčelně a které hodně kontrastují se zbytkem skladby či celé desky. Naštěstí jich není moc a většina skladeb se drží přiměřené míry a přehnanými emocemi raději šetří. Za všechny vyzdvihuju „Pour le meilleur, le pire“.

 

AqME band

 

Jako druhý problém bych viděl nijak neskrývanou šablonovitost skladeb, sice zdaleka ne všech, ale těch pár hitovek, které více či méně připomínají onen klip dole (nehledě k drobné výpůjčce úvodního riffu u P.O.D.), je šitých podle jednoho, univerzálně platného střihu. Rozhodně ale nepopírám fakt, že by AqME skladatelsky tápali, svou šablonu mají jasnou a tu naplňují s lehkostí a samozřejmostí, která není zcela obvyklá. Jen naprosto výjimečně lze zachytit pasáže, v nichž se hledá směr a píseň lehce tápe, ale zbytek alba je zahraný levou zadní a s přehledem.

 

Pomineme-li ale záležitosti módy a friendly přístupu, pořád nám zůstane mnoho látky k přemýšlení, a to je taky důvod, proč by nebylo na škodu se kapele věnovat pozorněji. Už jsem zmínil osmou skladbu, ale zajímavé věci se ději i jinde. Sedmá „L’homme et le sablier“ patří k nejlepším místům nahrávky, AqME se nebojí pohrát s konstrukcí skladby, oprostit se od zaběhlého schématu a pohrát si – s gradací, s posluchačem. Stejně tak umí zvolnit, přirozeně a funkčně. Není to nic převratného, ale v kontextu jinak energické a přímočaré desky jde o zajímavé zpestření, bez něhož by album bylo o hodně chudší. Podobně se to má i s pátou „Un appel“.

 

Už v úvodu jsem psal, že nejzajímavější z hlediska instrumentace mi přijdou kytarové party a projev vokalisty Vincetna, který – světe div se – umí celkem zpívat a v refrénech nemá problém s čistými hlasovým polohami. Většinou se ale drží klasického hardcorového řevu, který mi k muzice AqME sedí asi nejvíc a je to taky žánr, ze kterého kapela vychází. Drobná koketérie probíhá s metalem (booster kytary je spíš do metalu), ale třeba i s nu-metalem, ať už v úvodu několikrát zmíněné klipovky nebo v podání rytmiky na začátku „Au-delà de l’ombre“.

 

Ať už je to ale s žánrovým zařazením jakékoliv, jedno je jisté - „Dévisager Dieu“ je poměrně slušná deska stavějící především na energii a dravosti (v tomto ohledu výborná „Enfants de dieu“), ale pro mě bohužel rovněž na jisté šablonovitosti a předvídatelnosti, o které jsem psal výše. Té ale naštěstí není mnoho a jako celek album příjemně překvapuje.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky