Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdo by to byl řekl, že se v australském Melbourne zrodí kapela, která oživí dávné doom metalové rytmy a pustí se do nefalšovaných velkých symfonických kompozicí. Pravdou je, že kdysi jsem podobně zíral na americké Agalloch, kteří zněli seversky a jaksi „evropsky“ a pocházejí přitom z Portlandu v Oregonu, z kraje oceánského teplého klimatu a suchého prostředí. Tedy žádné stopy pro doom metalovou zádumčivost a severský výraz. Za kapelou Aquilus stojí jediný člen – Waldorf, který s úspěchem zvládá veškeré nástroje a složité kompozice s radostí vytahuje i nad sedmnáct minut. A hudba je to skutečně zajímavá, ačkoli její level by mohl být časem ještě vyšší.

Griseus nabízí pestré plátno barev, výraziva a technik k tomu použitých. Více než zmiňované Agalloch připomene Aquilus starší díla Opeth. Z muziky čpí death metalová síra, metalové pasáže jsou valivé a temné. Co činí muziku Aquilus naprosto unikátní, je všudypřítomná symfoničnost. V případě Aquilus ale nemluvím o občasných klávesových hrátkách nebo hostujícím symfonickém tělese, které by kouzlilo pohádkové koláže. Tohle bylo zcela evidentně album složené jako velká symfonická báseň, kterou Waldorf doplnil o metalový kontrast. Album Griseus je založeno na bílých klapkách klavíru, orchestrálních smyčcích a vrstvení kláves. Opeth potom ještě více připomenou vybrnkávačky na akustickou kytaru, kdy si umělec bohatě vystačí jen se zvukem několika málo strun a vy budete vědět přesně, o čem mluví.

Kritizovat přesto musím, nakonec onu metalovou část desky. Jakmile se přitlačí na pilu a začne se valit metalový válec, jako by fungoval jen napůl. Srovnání s geniální vyvážeností Opeth, kdy vše je v ideálním kontrastu a poměru zde neplatí – v tomto případě to ale lze přijmout tím, že každá kapela má svůj styl. Ovšem když Opeth hrábli do strun a začali hrát death metal, každý riff byl dokonale vymyšlen a jejich metalový náboj měl smysl, důraz, melodiku. Tady Aquilus prohrává, metalová nálož je totiž nevýrazná – přestože má na albu v několika místech i nadprůměrné pasáže. Waldorf je větším příznivcem tklivých symfonických pasáží, melodii umí v náhlém napjatém tichu naznačit lépe klavírem než kytarou. Metal se v jeho podání pouze valí, nemá více než pár zapamatovatelných větších riffů, které by vytvořily unikátní i metalovou tvář kapely.

Co činí toto album klenotem mezi ostatními, je symfonický, nadčasově složený základ alba. Tohle není hypnotický valivý drone metal, není to ani gothická hopsačka plná sborů a patosu. Jako by se Aquilus vynořil odkudsi ze severských lesů, duch zjevený v mlze, tvořený kouřem spáleného černého dřeva. Zní jako mnoho starých band, které už neexistují nebo už přišly o svůj niterný půvab. Tuhle svůdnost cítím v každém melodickém motivu, kterých je na albu obrovský počet.

Velmi pozitivním dojmem působí i obal desky, k níž se starodávný obraz výborně hodí. Nezbývá tedy než se znovu ponořit do rozsáhlých kompozic a vtáhnout hudbu do sebe. Dle mého soudu je toto album vhodné pro dlouhé putování stmívajícím se lesem, pro místa bez civilizace, pro místa se svým zvláštním kouzlem.