Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Årabrot - Of Darkness And Light

ÅrabrotOf Darkness And Light

Jirka D.1.4.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Årabrot přímočaří, písničkoví, vystupující ze stínu Swans, zjednodušení tím nejlepším možným způsobem, a přitom stále sví. Tohle se povedlo!

Historie norské kapely Årabrot je už víc než dvacetiletá a její cesta má spoustu zákrutů a různých odboček, po kterých se ne vždy kráčelo úplně snadno. V její sestavě se objevila poměrně slušná řádka jmen, některá setrvala déle, jiná se jen mihla, až nakonec všechno odeznělo a v základu zůstala jména pouze dvě. Kjetil Nernes byl vždycky středobodem všeho a tím také zůstává, jeho žena Karin Park se s různou intenzitou objevovala v rámci Årabrot posledních tak deset let, ale tentokrát hraje hlavní úlohu. Společně žijí ve Švédsku, ve vesnici jménem Djura, v kostele Djura Mussionshus, a tam také vznikla tahle deska.

 

Bráno v duchu chytrého generála po bitvě se jasné signály k jejímu výrazu dají dohledat už na předchozích nahrávkách, ale ruku na srdce, tehdy při poslechu třeba Norwegian Gothic bych až takový posun k přímočaré písničkové formě netipoval. Ještě na Who Do You Love (2018), která je mimochodem skvělá a doporučuju poslechnout, byli Årabrot silně experimentální formací, hodně z nich byl slyšet vliv takových Swans a při poslechu skladeb typu Sinnerman bych si nikdy nemyslel, že o pět let později budou znít tak, jak znějí. Právě zmíněná deska Norwegian Gothic (2021) při zpětném pohledu už mnohé naznačovala, ale především její délka způsobovala, že jsem se v ní lehce topil a úplně za svou ji nikdy nepřijal.

 

Årabrot bandNovinkové album Of Darkness And Light, které nejen svým názvem, ale především tematickým směřováním čerpá z Nietzcheho díla Tak pravil Zarathustra, za minulostí jakoby udělalo tlustou čáru a přineslo úplně jiné, nové Årabrot. Pravda to samozřejmě není, jejich zvuk, smysl pro neortodoxní hudební formy, všudypřítomný nadhled a jistá drzost ne nepodobná Melvins, jsou přítomné stále, ale všechno najednou zní nějak nově. Skladby jsou přímočaré, lineární, postavené na klasických přístupech rock’n’rollu, jen v duchu standardů kapely vyfutrované netriviálním, velmi osobitým přístupem. Ke zvuku, k aranžím, k nástrojům, k hlasovému projevu. Dlouze bychom tu mohli debatovat například o tom, jakýže žánr to vlastně tentokrát je, jestli víc noise rock, jestli díky všem těm klávesovým nástrojům a syntezátorům nejsme někde na pomezí post-punku a new-wave, jestli to všechno vlastně není jen takový neortodoxní rock, ale ve výsledku je to minimálně za mě úplně jedno. I přes ten formální posun jsou to pořád Årabrot.

 

Do určité míry (je to můj odhad, tak to berte) vidím jako jedno z možných vysvětlení pojetí desky v osobě jejího producenta, kterým byl mnohými větry ošlehaný matador Alain Johannes. Jeho jméno si můžete spojit s Queens of the Stone Age, s Eagles of Death Metal, s Markem Laneganem a samozřejmě s Them Croocked Vultures ... a s velkou řadou dalších. Může to být jenom můj osobní dojem anebo náhoda, že mezi drzou písňovostí Of Darkness And Light a přístupem kapel, ve kterých figuruje Josh Homme a někde v zákulisí se skrývá právě Johannes, ale po pravdě na náhody moc nevěřím. Čímž ani náhodou neříkám, že by na tom bylo něco špatně, v případě této desky je tomu právě naopak.

 

Na jejím poslechu je naprosto úžasné především to, že už při prvním kontaktu s ní nabudete dojmu, že ji znáte odnepaměti. Skladby jsou napsány tím nepřirozenějším způsobem, v mnohém si je identifikujete s něčím, co už dávno znáte, nic vyloženě nového nebo podnětného nepřináší, ale díky pojetí a přístupu ústřední dvojice zní nějak jinak, svěže a neokoukaně. Místy mají až lehce hymnický charakter (Cathedral Light), místy jsou roztančené a rytmicky odvázané (elektronicky potemnělá Madness nebo You Cast Long Shadows – u ní si vzpomeňte na desku The Pale Emperor od Mansona), občas na to jdou tvrdě a odspoda (Fire) a jindy zase zavání pozdním letním odpolednem někde v kavárně (Swan Killer). Všechno tu najdete, všechno v jednom, a přitom bez násilného slepování, protože jistá výrazová nesourodost je pevně svázána jasně identifikovatelným a svébytným přístupem Årabrot.

 

V průběhu času se možná budete muset vyrovnat s tím, že se vám album rychle oposlouchá a přiznávám, že i tímhle obdobím jsem si prošel (deska je venku od října loňského roku). Rychlost, s jakou se vám od prvního poslechu uhnízdí v hlavě, může být důvodem k pocitu přesycení a k vynucené pauze, což nemusí být vůbec na škodu. Po čase jsem se s chutí vrátil a nebýt na můj vkus hodně zkomprimovaného zvuku, vracel bych se ještě častěji.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

kjn / 25.10.18 12:56

Král je nahý. Kluci by se místo života v sociálních bublinách měli naučit hrát. Pečlivě ukrývají videa z živáků a zřejmě vědí proč. Celý koncert z Rumunska je toho důkazem. To má být objev roku na metalové scéně? Kytarista je otřesný jak ve hře, tak ve zpěvu, bubeník je chromá plečka a zpěvák je zábavový hejkal z vesnického kulturáku, který se snaží o show, ale nejde mu to. Děs. Navíc je to čistá kopie různých metalcoreových kapel, ale s jediným rozdílem: ti ostatní to co nahrají, taky předvedou živě, to není ale případ EE, jejich největším pomocníkem je software, jinak by si ani neuprdli, jsou to mizerní hráči a plagiátoři, nic víc, taková je pravda

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky