Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Byla půlka února, zima jalová jako dlouho předtím i potom, a venku se dalo chodit za dnů slunečných i sychravých bez výraznějších proměn duševního stavu. Teplotní křivka už týdny nevykazovala žádný pohyb, větve stromů marně čekaly na první a poslední zatežkávací sněhovou zkoušku a člověk za oknem mohl nad vším tím přírodním konáním jen mávnout rukou. Stereotypní nic, prázdná výplň sezóny, přesto ale přitažlivá a svádějící. Byly to typické šedé dny, kdy vše splývá v jedno a vize lepších zítřků je v nedohlednu. Jak příhodné. Vybral jsem si jeden šedý den na konci šedého týdne, naplánoval si jednu šedě dlouhou ranní trasu po známých místech a vyrazil. Sotva jsem vplul do lesů a nechal za sebou poslední domy města, ztratil jsem přehled o stavu civilizace. Pohltila mě chtěná samota a veškerou aglomeraci jsem nechal vniveč. Ať ji pohltí nicota, ať navěky umlkne siréna prvních střed v měsíci. Malé plus na závěr, vzal jsem si do sluchátek naprosto ideálního společníka.

Dalším z alb soundtrackovitě podzemní laboratoře, odkud na zemský povrch vede jen jedna cesta výtahem a se silnou kontaminací, je nová kolekce projektu Apocryphos. O něm jsme již jednou vedli řeč v rámci předchozí nahrávky Stone Speak, díky které jsme měli možnost oddat se nepříjemné tichosti krajiny indiánských hřbitovů a promlouvat s tajemnou energií z nich vycházející. Nové album Against Civilization je co do prostředí, které jej obklopuje, přece jenom klasičtější nahrávkou. Těží z post-apokalyptické vize ruin a pustoty, ze které vyprchal život jaký známe a zbyl jen ten, který objetí civilizace nikdy nepotřeboval. Ten divoký, přírodní, nezatížený moderními zvyky a trendy. Takto orientovaná nahrávka budí dojem do tmavého kouta vytrvale zatlačené bezvýchodnosti a beznaděje. Prostorového zániku v podání neúprosného minimalismu podněcujícího vizi zániku civilizace.

Ta je ve společnosti alba Against Civilization zničena a v jejich troskách přežijí jen takoví, kterým byla věky věků zapovězena. Ano, prostředí můžeme nazývat klasickým a světu dark ambientu nejvíce nakloněným. Co mě však neustále uchvacuje, nahlodává a nutí se nořit do podivných zvuků prachu, padlých konstrukcí a nočních ozvěn, je koncept alba. Jeho pojetí ze strany autora. Pocit, kdy prázdné ulice plní rezonance, jenž tento prostor symbolizuje, ne že jej jenom vypustí a má hotovo. Ne, tohle je niternější a temnější, a proto mě ta zvuková skromnost baví následovat. Možná mě i trochu provokuje. To minimální je zde skutečné a pudové, krajně nepříjemné a alarmující. Poloha alba je věrna tmavému ambientu, ale pocitově je v tom i trochu industrialu, hodně sterility a sklíčené temnoty.

Jako méně klasickou bych nazval oblast věnovanou samotnému zvuku, jeho částečnému původu. Apocryphos se vedle svého neživého ústrojí nebojí zakomponovat struny, tedy zvuk kytary jako dalšího nástroje k navození ponuře neuspokojivé atmosféry. Nebojí se výzvy a pokrokového smýšlení. Kytara není ničím zvláštním například v drone music, kdy vrství plochy a maluje nekonečné obrazy v odrazu psychedelických zrcadel podzemního labyrintu, ale u dark ambientu můžeme její využití vnímat jako malou revoluci. Nebo alespoň jako hozenou rukavici dalším projektům, které se dosud po strunách zdráhaly sáhnout. Je to sympatické oživení, ideál ke spojení, který funguje i jinde. Ovšem víc než jako novou energii napuštěnou do zatuchlých pořádků bych jej viděl jako vyloženě vhodné řešení, což nemyslím jako degradaci, ale na žádný velký humbuk to není. Tohle bylo zkrátka na spadnutí.

V celkovém soundu alba se navíc příspěvky kytary často schovají, či se nijak výrazněji neliší od těch elektronických. Nechme ale kytaru kytarou, jako stěžejní vidím celkovou atmosféru alba, v tomto případě probouzející důvěrný pocit uspokojení nad málem vyvěrajícícm z díry v zemi, které si mě ve vší skromnosti zvládá omotat kolem prstu, spustit promítání na omšelé plátno, které přežilo jadernou katastrofu, a promění tuhle minimalistickou oslavu zániku v jeden krátký, vizuálně depresivní film představ a možné symboliky. Apocryphos se povedlo vytvořit velmi silnou a ponurou atmosféru, která žije z mála a přetváří jej ve víc, než by se mohlo zdát. To vtažení dovnitř si vážně pochvaluji, je opravdové. S Against Civilization trávím čas přes dva měsíce a musím uznat, že mi trvalo vzít vše za své a navnímat specifickou náladu alba tak, abych si mohl říct - jo, už vím, vážně dlouho. Výsledek je velmi pozitivní a hlavně zajímavý.