Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tahle americká parta aktuálně sídlí v Mexiku, ale s hudbou čerpající z temných proudů únavy si rozumí. Aktuální dílo je v pořadí jejich pátým zářezem do análů bolestných zkušeností a bez debat ukazuje vyzrálou kapelu plnou sil, která si poradí i s podnebím netypickým pro doom metal. Ať si sluníčko svítí jak chce, i v poušti je totiž možné si užít pěknou depku. Ale nebyli by to amíci, aby do toho nepřimíchali trochu domácích surovin. Tím je death v podobě dodělávající krávy, co sotva vleče kopyta. Pomalá chůze pod horkým sluncem, bubny jako občasné údery kamenů ze zvětralých skal a těžká ruka honákova ve strunách.

Majestic Downfall (MD) na to jdou od lesa, chytře se vyhýbají záludným stezkám, které by je mohly svést mimo směr a důvěřují přímočarému kumštu. V šesti skladbách, které se natáhly do hrací doby lehce přesahující padesát minut, nás zatíží klasickým death-doomovým nákladem, který je příjemně čitelný a zbytečně neexperimentuje. To nevylučuje použítí zajímavých aranží, které jejich hudbu přece jen drobátko odlišují. Troubení hornů nebo praskot statické elektřiny nepatří zrovna mezi běžné prvky, ale MD je do díla vložili s citlivou jistotou kuchaře, který nabírá mezi prsty špetku šafránu. Nám se díky tomu otevírá obzor nevšední, atmosférické příhody, která nás mění v překvapeného činitele. Škoda jen, že si tyto lahůdky nechali jen do poslední skladby, která je tak asi neodvážnějším kouskem na albu. Jako by se báli zlomit rigidní zákon žánru a posunout se mimo jeho mantinely. Jak už jsem řekl, drží se spíš klasických postupů.

Jako ve snách se chápeme zábradlí z klavírních tónů a sestupujeme do hlubin kytarového marastu, kde nacházíme známé obyvatele temné říše. Watters Of Fate je jako nimrání se v hnijící ráně. Její okraje hrají všemi barvami, což je vizuálně atraktivní a když fantazie zavelí, dokáže vyvolat i zápach rozjeté gangrény. Album tone v těžkopádných skladbách bojujících s ambicemi melodických hitů, chladný rozum v pozadí je však drží na opratích a nechá je dojít jen na pomyslný práh slávy. Pro mnohé to bude melodické dost, to platí i pro mě a kouzlo desky vidím ve vyváženém použití drsného a měkkého přístupu. Zachmuřenost, deathový vokál a deptající rytmika zajišťují stylový základ, na kterém se linky podladěných kytar hezky vyjímají. Občasné akustické vstupy rovněž zvyšují sentimentalitu nahrávky.

MD nestvoříli světoborné dílo, v tom mají jasno určitě i oni sami. Avšak nic nestojí v cestě tomu si Watters Of Fate vychutnat a čas od času se k němu vrátit. Žánrově vyznává věrnost a stabilitu.