Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Archivist - Triumvirate

ArchivistTriumvirate

Symptom27.6.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Dejme tomu, že veritas skutečně je in vino a kdybych hroznům holdoval, možná bych se na další poslech nových Archivist posílil.

Názorové spektrum na sítích hraje všemi barvami a je široké jako internet samotný. Nicméně Archivist svým založením přitahují zejména věrné srdcaře, čili ohlasy jsou vesměs kladné. Sám bych rád přispěl hřejivým slovem podpory, při pohledu zpět mám bohužel dojem sestupné tendence. Nechci tu polemizovat o tom, zda Alexova šťastná hvězda vyhasla, zřejmě ne. Z mého úhlu pohledu (a ano, je to tunelový pohled) se autorský kolektiv vydal po stopě melodiím, pro které se mi nedaří vzplanout.

 

Zahořel jsem například pro osmičku Ouroboros. Ta první třetina s grandiózním blackovým feelingem je předobrazem toho, jak bych si to představoval. Hravý přechod přes hajtku do floydovského snění je něco, čím se nesmí šetřit. Finální gradaci rozumím, škoda, že si nepodržela ostré kontury úvodní části. Vypíchl bych ještě Iteration Two: Infernal Automaton a Iteration Three: Anopheli. První ukazuje, jak dobře kapela funguje pod vlivem blastbeatů, precizně zorchestrovaný chaos s rockovou mezihrou a popěvkem v kontrastním dvojhlasu. Druhá není o nic méně dravá a už tak originální styl kapely se zde harmonizuje s čímsi z oblasti stoneru.

 

Triumvirate rozhodně není zklamání, je to kvalitní nahrávka, aby bylo jasno. Objektivně zhodnotitelné parametry vycházejí na výbornou. Zvuk s obstojnou dynamikou je skvělý. Instrumentální výkony jsou po technické stránce na vysoké úrovni. O mikrofon se opět střídají Alex s Annou a proměny na úrovni hrdelního řevu zavnímají hlavně skalní fandové. I přes poměrně jednostranné žánrové zaměření je ze skladeb cítit chuť vstřebat různé vlivy a přetavit je do nových forem. Dalo by se říct, že Archivist svým přístupem vytvářejí vlastní subžánr v rámci atmosférického post-hardcoru. S dalším rozvojem držím palce a do budoucna bych si přál více lehkosti a not, které utkví (jako to umí kolegové z Deafheaven ve svých mezihrách).

 

Jaká škoda, že třetí zásek této mezinárodní sestavy nešel až na dřeň. Osmero skladeb, rozprostřené do padesáti minut, pokračuje v tendencích desek Archivist (2015) a Construct (2017), na jejichž odkaz plynule navazuje. Své předchůdce ničím nepředčí, ani nezrazuje naděje vložené do očekávání. Vše se zdá být na svém místě, jen se mi nedostává slov nepokrytého obdivu. Řekl bych to tak, že nové skladby mi prostě nezní. Trochu mi to připomnělo zmatení z roku 2012, kdy švédové Tiamat vydali svou poslední řadovku The Scarred People, která je snad ještě větší záhada než Zlatá bula sicilská. Archivist naštěstí soudnosti nepozbyli a přes veškeré výhrady s nimi i nadále počítám.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 11.11.19 10:06

Nemohu se zbavit dojmu, že Akerfeldt a spol, i přes chvályhodnou snahu, nemalou porci výborných nápadů a nesporné odhodlání, tlačí tu svou kárku poněkud toporně a nepřirozeně. Ano, na In Cauda Venenum se toho děje spoustu. Spoustu zajímavého. Nicméně mě prozatím při každém poslechu přepadá neodbytný pocit lehké otravnosti... Opeth chvilku oblékají vyžehlený kabátek z období někde kolem Ghost Reveries, chvilku jakoby bloumali u Kinga Diamonda na hřbitově, jindy jsou zas natolik milí, krásní... a chvílemi bohužel až přearanžovaní... Možná vyslovím poněkud kacířskou myšlenku, ale momentů, kdy Akerfeldt se Svalbergem a občas i Akessonovou kytarou zní prakticky unisono, je na můj vkus zbytečně mnoho. Snaha o efektní vygradování atmosféry se u mě jaksi tentokrát míjí účinkem. In Cauda Venenum mi připadá jako složitá matematická rovnice... ...chybí mi hravost a drzý úšklebek Heritage:-) Uvidíme v pátek v Norimberku...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky