Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Paradoxně dnes nesahám pro osvědčené klenoty typu "Aspera Hiems Symfonia", ani navazující velkolepost "La Masquerade Infernale". Není ovšem možné je ignorovat, není možné je nechat být o samotě někde v prachu minulosti, přistupme prosím k falešnému vyvolání jejich odkazů. K tomu výborně poslouží polozapomenutá kompilace "Disguised Masters", která je skutečným přestrojením hlavních protagonistů v experimentální kouzelníky, kterým není nic svaté. Pojďme je znovu vyzpovídat, pojďme se nechat svézt. A když všude, tak všude. Ber pás, nějaký ty drogy, pár tabletek a tahej knoflíky na pultu, třískej o něj hlavou, tanči, zmítej se. Začni ale ukloněním se publiku, jistě ti zatleská.

Není kompilace jako kompilace. Na této se mistři divadelních výprav skrz vesmír v županech svých babiček rozhodli překopat své už jednou zahrané skladby, poslat je jiným směrem a udělat z nich skladby jiné. Se vzpomínkou v hlavě a stojící v Redblacku lačně beru kazetu s tímto materiálem a zcela ponořen do obou zásadních alb, si vychutnávám první poslechy této experimentálně pojaté výběrovky. Ta je chvíli typicky arcturusovská, chvíli elektronicky vystresovaná, chvíli rapující z kriminálu, pak zas klasicky vzdělaná, ale pokaždé jiná a fascinující. Když už experimentovat, tak pořádně. Přibližně v této době vyšel i William Blake v novém oblečku Ulver, kde Garm naprosto exceluje a slyším-li ho i společně s Arcturus, hřeje to u srdce. Skvělá doba se skvělými hudebníky, kteří flákli své divoce black metalové dospívání přes palubu a odpluli jinam. A já zjistil, že je úplně chápu.

Bráno čistě matematicky, první dvě věci patří do kategorie (tehdy) čerstvých novinek, složených výhradně pro tento kompilát. První je balena jako jakési zlobivé krátké intro, druhá "Deception Genesis" pak funguje jako parádně temná skladba v ryze arcturusovské podobě, ovšem chladnější a strojovější než dřív. Úplně mě dostala, dodnes patří mezi mé top z kolébky těchto metalových chovanců. Třetí pán na holení pochází jako jediný z období "Aspera Hiems Symfonia" a tváří se asi nejnormálněji z dalších čekajících v řadě za ním. Následující návštěvníci pocházejí ze zastávky jménem "La Masquerade Infernale" a jsou pro každou špatnost. A to definitivně! Možná zlití pod obraz, možná úplně mimo vnímání, ale se vší noblesou pokorně pokukující po všemožných koutech hudebna, jež je možné vsoukat do kategorie ARCTURUS. ARCTURUS v županech na půl žerdi, zkrátka odvázanými. Nebo spíš přímo urvanými z řetězu...

Metalové hlavy prominou, ale pro mě je právě tahle nahrávka nejvýš. Infernální maškaráda je kult, ale tahle směs je prostě výbuch experimentů, kterými proplouvá pravý duch kapely a je různě przněn takovým stylem, že nelze jen zarytě dělat, že neexistuje. I když metalové hlavy... Ty pravé, tvrdohlavé s ARCTURUS stejně moc času netráví. A pokud ano, jejich tvrdost je nahlodaná... Nechci víc říkat, nechci víc psát, chci si dát ještě jednu malou exkurzi ven z normálu. Ve víc než klasicky pokřivených eskapádách tohoto skvělého tělesa. V jeho tajemně švihlém labyrintu.