Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Michal Z

Klasika v podání Blind Guardian pokračuje dále jen s jemnými nuancemi. Křečovitě se drží mustr předchozího alba, což na překročení jeho stínu nestačí. Pouhé podtržení vlastních schopností bez znatelného pohybu jakýmkoliv směrem.

Blind Guardian si u mne předchozím albem „At The Edge Of Time“ doslova zavařili. V kontextu jejich historie a stylového chlívku, v němž se pohybují, jej hodnotím dodnes stále jako nejpovedenější. Není mnoho alb, ke kterým bych se tak rád vracel, nepočítám-li další klasiky žánru a dinosaury všeobecně. Album aktuální začíná stejně jako to minulé. Impozantní vstup, monumentálnost na druhou, symfonika tvoří ohromnou síň, od jejíchž smysluplně vystavěných stěn se odráží klenuté sborové vokály. Ale ihned musím trochu pozvednout prst a varovat. Mám dojem, že tentokrát se monumentálnost už trochu vymyká z kontroly, její nabobtnání je nadproduktivní a místy už draze zaplacené symfoniky zatlouká celkově přeplácaný výraz do pozadí a nespatřuji v jejich využití takový efekt jako posledně. Blind Guardian se stále pohybují ve sférách naprosto nedostupných zbytku stylového roje, ale mám nutkání se ve vzpomínkách ubírat směrem k albu předchozímu. Klasické těleso je možné slyšet dle mustru, který už chlapci zavedli právě na opěvovaném předchůdci a jen tu a tam je nyní novinkově omlazují decentními samply.

Blind Guardian dodnes rádi přednáší nové byť naprosto klasické skladby, které ani nemusíte otáčet „podvozkem“ vzhůru, abyste spatřili Made in Blind Guardian. A přesně takových je na albu opět spousta a nenechají jediného ortodoxního posluchače zklamaným. Už jsem zmiňoval, že symfonické skladby u mě tentokráte nefungují. Pravda, neschází spád a potřebný dramatický či epicky rozmáchlý náboj. Toho je dostatek, možná až příliš v jednom místě a chtělo by ho rozmělnit i do míst a skladeb, kde se hudba bez symfonické složky musela obejít a působí tak dojmem chudšího příbuzného. Monumentálnost se stejně zají jako každá jiná laskomina a pokud se s její kadencí nepracuje rozumně, ztrácí na velikosti a dostavuje se poslechová rutina, což jistě nebylo záměrem. Občas mám v nabubřelých momentech pocit, že se děje něco špatně a skladba padne na ústa, neb jí znatelně dochází dech a nenacházím z té situace vítězného východiska.

Propracované party symfonických nádher působí honosně, ale dramaturgie skladeb a spád alba dostává na frak. Přepnout se ze symfonického módu do melodicko-rychlostního mi činí potíže a zbavit se dojmu, že poslouchám "jen" čistou, byť činící se kapelu, je nadlidský výkon. Rozdělení symfoniky mimo tři hlavní středobody alba by jistě prospělo a trochu více by se drželo průchozí vlákno. Na druhou stranu jsem opakovaně rád za to, že chlapci neustupují ze své cesty a s přibývajícími léty stále umějí hrát vyrovnanou partii s rychlostí. Nahrát smysluplnou uhánějící skladbu je problém, který však není u BG na pořadu dne. Příjemným plusem je Queenovská "Miracle Machine", která na albu zastupuje decentní protipól k hřmotným orchestracím, mohutným sborům a cvalům za věčnou slávou kořeněnou vavřínem. Hodnotím-li technické zpracování záznamu, líbilo se mi spíše předchozí album, které bylo bombastičtější, novince přiznávám civilnější výraz, díky němuž se do popředí nic moc netlačí a záznam získává nedozírnou šíři, potřebnou pro produkovanou hudbu.
honocení 75%

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

// Ruadek

Strážci natočili desku, která se pevně drží mustru té předchozí a v ničem výrazně nevybočuje. Kultovní opusy se kapele už asi nikdy nepodaří trumfnout, svůj vysoký standard si ale drží opravdu pevně.

"Beyond the Red Mirror" je aktuálně desátou řadovkou Strážců, což je vlastně i takový menší důvod bilancovat celou jejich dosavadní tvorbu. A také se pořádně zamyslet nad tím, co ještě chlapci na desítce dokážou nabídnout a jak perspektivní kapelou jsou ještě do budoucna. BG mají v současnosti zažitou polohu silně symfonickou, plnou efektů, samplů a velkých gest. Přiznám se, že tato poloha je sice logickým vyústěním jejich tvorby, ale mě osobně přijde jako mnohdy zbytečně komplikovaná. Ubírá BG průraznost a sílu, která byla vždy jejich charakteristikou. BG jsou totiž kapelou, která uměla navodit středověkou / fantasy atmosféru bez dobových nástrojů a různých fidlátek a stejně tak se uměla složitě vyjadřovat bez okrasných aranží. A všechno fungovalo.

Každopádně nejsem naivní, nepotřebuji, aby kapela kopírovala „Somewhere Far Beyond“ nebo „Imaginations from the Other Side“. Nepotřebuji ani návrat ke kořenům Helloweenské doby, to už tu všechno bylo. BG se potřebovali hnout z místa a jsou tam, kde jsou. Nová deska začíná tam, kde "At the Edge of Time" skončila. Orchestrace ve velkém a velmi umírněná tvář BG, kytary neřežou, ale spíše navozují atmosféru, vypiplaných detailů a motivů kolem je hodně. BG v současné době používají opravdu obrovský počet změn tempa a nápaditých kytarových vyhrávek, což nemusí být vždy naprosté pozitivum. Tvorba BG dle mého názoru trpí na posledních dvou deskách naprostým přetlakem nápadů a snahou natlačit do každé skladby tolik věcí, až se skladby natáhnou k šesti minutám a nastavené tempo neutáhnou. Prostě se často může stát, že v polovině skladby posluchač snadno ztratí nit, protože už si nevzpomene, jakým základním motivem skladba začínala a kdy se k čemu hráči vrací.

"Beyond the Red Mirror" ale rozhodně není špatná deska, stále si musíme připomínat, že se tu rozebírá deska BG, což je nenapodobitelná špička žánru. Hansi je i nadále v životní formě, jeho vokály jsou naprosto všude a mají tolik zabarvení, až se tomu - opět - nechce věřit. Na druhou stranu mi trochu schází časy, kdy se sborové vrstvení vokálu objevilo v trochu menší míře. Souhra kytar André-Marcus je jako vždy výstavní ukázkou více než dvacetileté spolupráce, tady moc není co dodat. Množství vyhrávek a nápadů ani na desáté desce nebere konce, přestože už se nelze neopakovat. S Frederikem za bicí sestavou jsem neměl problém ani minule, i svou třetí desku u BG namlátil výstavně.

BG si svým způsobem drží svůj vysoký standard, ale nepřekvapují. Není to dílo, které by bylo čímkoli výjimečné, přestože se jedná o obrovsky propracovaný kus. Líbí se mi to tentokrát více než "At the Edge of Time", na desce je více rychlejších a přehlednějších věcí s větším nábojem. Příběhově to samozřejmě není Tolkien, se kterým skončili už kdysi dávno – brána spojující dva světy a její hledání, to jako koncept bohatě stačí. Stopáž okolo hodiny je tak akorát, aby s tím měl posluchač ještě hodně dlouho co dělat. A že opravdu je co hledat.

hodnocení: 75%