Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Brněnský Asgard jsou takovým tradičním otloukánkem scény. Kapela, která ve své době žila spíše z podstaty kultu svého jména a která více existovala v šeptem vyprávěných báchorkách brněnského podsvětí, než by doopravdy plnohodnotně fungovala, a která čekala na dnešek neuvěřitelných osm let, než ven pustila první oficiální nosič. Téměř všichni z kapely se za tu dobu stali kultovními figurami minimálně od Řečkovic po Modřice.

Osobně jsem dlouho Asgardu nevěnoval nijak zvýšenou pozornost a předchozí nahrávky jsem nechal proletět mými slechy tak nějak „in/out“. Ovšem lehce masochisticky jsem se o recenzi na horkou novinku přihlásil sám. A výsledek? Všichni hudební intelektuálové, nerdi a hipsteři, klienti Colours Of Ostrava a Besedy U Bigbítu s celou pražskou hudební kavárnou mnou budou jistě pohrdat a smát se mi. Ale jistě, klidně si všichni odplivněte, ale Una Maquina Infernale se mi hodně líbí. Hodně.

Asgardovský black metalem načichlý hevík je prostě zábavný a dokáže chytit za slechy tak, že si album s hodně fan-friendly stopáží (30 min) dáte klidně ještě jednou. Je to takový ten brněnský dark black ála Root v hodně chytlavém podání, ale nechápejte moji skorodefinici jako něco definitivního. Pro ty, kdož potřebují berličku v podobě podobenství, tak vězte, že na chvíli zasmradí i Master's Hammer (Černé růže) nebo samotná Metallica (Sad But....eh, tedy Znovuzrození).

Horejskovci předvádí staroškolský metal s tunou černoty, která ale není nějakým seversky-zákeřným zlem, ale spíše temnou kulisou k uhrančivému vyprávění osmi minipříběhů (přestože tohle album není koncepčním). Asgard je hudba pro zkušené, životem ostřílené chlapy, kteří rádi vzpomínají na staré dobré časy, kdy ještě hudbu hráli lidi a ne počítače. Na progres se tu nehraje a s natlakovanou masáží ála deathcore se jděte bodnout. Asgardi jsou stará, dobrá a po čertech poctivá hudba... která je neskutečně osvěžující. Šikovný bubeník to žene ve středních tempech, ale dojde i na nefalšované blackové sypačky, které udržují posluchače ve střehu a já se za ně do budoucna přimlouvám.

Ozdobou alba Una Maquina Infernale není pouze permanentně hostující Big Boss (skladby Dědictví čisté mysli a Stávám se nocí), ale hlavně výtečné kytarové duo Slavus & Pačess. A užívám si i nečekané hlasové variability hrdla páně Horejskova...

Prostě mi tohle album sednulo k ponuré podzimní náladě a já je slyšel už asi dvacetkrát a něco mi říká, že to nebude konečné číslo. Do pekla s požadovaným vývojem...nosiče od InsideOut nechám nějakou chvíli zapadnout prachem. S tímto albem se pro mě Asgard stali VELKOU tuzemskou kapelou.

P.S.: K samotnému CD neoddělitelně patří i DVD, obsahující koncert, fajn dokument o historii a klipy.

P.P.S.: Konečně první koukatelný obal v dějinách kapely ... bylo na čase.