Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Asgard - Zlověstné časy

AsgardZlověstné časy

Michal Z10.11.2011
Zdroj: CD (promo)
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Staromódní blackové album s pachutí levného tuzemáku, které by možná po listopadu 1989 zaujalo. Podaří se kdy Asgard vybřednout?

S novou várkou promo CD se na řadu dostává albový počin brněnských Asgard. Při poslechu mě doslova zaráží, že kapela existuje již dvě dekády a teprve nyní vydávají své druhé album pokřtěné "Zlověstné časy", ale po sečtení pozitiv z poslechu tohoto alba, mohu být za nízkou kvantitu rád. Jediným přeživším na palubě Asgard od počátku plavby je paradoxně vokalista Mira Horejsek. Kapela, jež brázdí dávné zšedlé sněhy, trpí skladatelskou impotencí, o instrumentálních výkonech nemluvě. Black metal starého střihu, který kapela produkuje, bylo možné obdivovat před dvaceti lety a 10 kily. Podobných old school sebranek se našlo mnoho až běda. Nutno předeslat, že veškerá lyrika alba vzešla ze slovutného pera, páně Jiřího Waltera. Ikona tuzemské metalové scény se samotná ujímá recitativu jednoho ze svých poetických textů.

 

Albu nemohu popřít jakousi topornou snahu vymanit se z šedi klasického strnulého blacku. Děje se to občas správně, někdy mile a až úsměvně, ale především naivně. Svižné skladby drhnou černé koryto s úctou a bez odvahy vymyslet nějakou záchytnou věcičku, tu a tam se vynoří slušná kytarová vyhrávka ("Založení říše"), nebo pomalejší atmosférická pasáž. Největší devalvaci kvalit kapely a "Big Bossových" slov, způsobuje Mirův až žalostně slabý, rádoby drsný vokál, který je o dvě jakostní délky za svými druhy s instrumenty. Slušné české texty jsou tak hanobeny neumětelstvím a bezcharakterním recitativem. Z hlasivek nejen že nejdou melodičtější nápěvy, ale ani drsná stránka nemá potřebnou hrubost a charisma. Raději sleduji hudbu a vokál ignoruji. Vokální průjem v "Pohár a meč" už totálně odzbrojí mé veškeré naděje, že by „Zlověstné časy“ v tomto směru přinesly lepší vítr. Nemohu si pomoci, ale pokud kapela někam vzlétá (vydává album), měla by si ujasnit, jakých výšin chce dosáhnout a podle toho zvolit zátěž. A víte co se se zátěží děje u balónového létání, ovšem pokud je odlehčení zároveň i pilotem, tak je situace bezvýchodná stejně jako u Asgard.

 

Z blamáže je CD vytahováno slušným zvukem, občas je hodně nahoře Horejsek, naprosto zbytečně, to dobré se děje pod ním. Monumentální stěna "Vzpomínka" je fortelně vystavěna na pořádně rychlých blackových základech, z nichž vyrůstají šlahouny temných růží, vinoucí se svůdně svými zákeřnými ostnatými stonky, kolem temných, kovářem kovaných prvků plotu. Slušná sbírka nálad, temp a uvěřitelných atmosfér, naštěstí žalozpěv Horejskův zde dostává minimální prostor prznit celek. Aura temnot v plíživých momentech nabývá uchopitelných entit. V titulní skladbě alba musím přestavovat ušiska na změnu soundu, který získává na průraznosti a syrové razanci. Našeptávající vokalista mi konečně nevadí.

 

Asgard zahrají i na gotickou notu a vytesají tajuplnou šlehu "Mysterium zla", která album občerstvuje přísunem odlišných látek, stejně působí akustická instrumentálka "V popelu předků". Žádné novum, pouze primitivní prvky odjinud, čeřící jednotnou slitou skvrnu. Lépe vychází akustická "Stříbrná deska I." s recitativem "Big Bossovým", trochu nesrozumitelným. Nechápu záměr do podkladu pustit jakýsi hospodský hlomoz, skladba zbytečně přichází o jemnost, čistotu sdělení a křehkost. Druhý díl skladby už opakovaně čerpá z pomalejšího tempa, na kterém má šanci vykvétat kytarový ornament a temné nálady. Zde spatřuji silnou stránku Asgard a možné východisko, které by je dokázalo více "prodat". 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky