Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na příkladu Ashen Horde je vidět růst kdysi jednočlenného projektu v zajímavé těleso klasického střihu. Vlastně až současné album Antimony je dílem kapely jako takové. A tak možná právě teď nastal pravý čas seznámit se s jejich zajímavou tvorbou. Před tím je ale nutno dodat, že i starší alba, na kterých je podepsán pouze Trevor, jsou dobrá.

Antimony je možné brát jako oslavu desetiletého jubilea a jestli jsem se s kapelou dosud nesetkal, tak aktuální počin mi dává jasně najevo, že to byla chyba. Zámořské hudební zlo mám rád a tohle je jeden z argumentů proč. Ashen Horde na Antimony přináší black metal, který postrádá jednoduché, vyhlazovací účinky, ale chce být spíš zkoumán, čten a definován. V jeho osidlech jde dětinská hra na démony stranou, zlověstné a silácké pózy probouzí stud stejně jako krádež babiččina krucifixu. Vracím jí ho tedy nad postel v žádané konfiguraci.

Tady nejde o zaslepené odmítání dobra a čertí tance, hudba je výpravou do barvitých komnat možností, jak dělat black metal v roce 2023. Jeho podoba není čistá, míchají se do ní deathmetalové rysy, někdo by se dokonce mohl ohánět progresivním metalem a ani to nejde považovat za blábol. Na to Ashen Horde přistupují k hudbě dostatečně zeširoka a bez předsudků. Slovo black by šlo možná raději ponechat jen jako berličku v nouzi a spíš mluvit jednoduše o metalu. Jeho podoba pravděpodobně zaujme už při prvním rande. Myšlenka, že se mu budu věnovat a něco na něj sepíšu, ve mně zrála dlouho, ale s jasným výsledkem. Tohle totiž patří k tomu zajímavějšímu, co nám začátek roku přinesl.

Skladby vedou krajinou melodií, které se nebojí vzít otěže do rukou a situaci ovládnout. Jsou stylově choré, zlé, vystavěné na kytarovém umění. No klávesy, no viola či něco podobného. Když se zapojí čistý zpěv, dá se mluvit o vskutku krásných časech. Většinou se však setkáváme se stylovým murmurem, který je nám nepostradatelným průvodcem. Na Antimony se zdravě střídá rychlé a volnější tempo. Přesto i v případech, kdy se kapela rozvášní do běla, vůbec není problém sledovat dění. Díky pravidelnému sekání riffů máme spoustu milníků, u kterých si můžeme zkontrolovat svoji polohu. Stále je přítomna jistá úroveň složitosti, která nedovolí spláchnout celé snažení do fádního bahnotoku. Vedle progresivních pasáží s podivnou melodikou, jaké slyšíme třeba v The Consort, svorně pochodují skoro až nenávistné kohorty vichroidních rifů. V podstatě nenajdeme žádné zvukové plochy nebo táhlejší pasáže, vše je nasekáno a naporcováno sekáčkem rytmů, které mordují rychle ubývající čas. Důraz na techničtější podání je nepřeslechnutelným kladem, který z Ashen Horde dělá horkého favorita mezi sobě rovnými. Rozmanitost alba je osvěžující a ani zdaleka nejde o nahodilé a chaotické přeskakování z květu na květ, celé album se drží máminy sukně a odbíhá jen na dosah ruky.

Zdánlivě jedni ze stovek jim podobných, ale myslím si, že je v nich víc. Ashen Horde posuzují black metal bez strnulé umanutosti, pouští mu žilou a s ním v základech tvoří zase trošku jinak vnímanou hudbu. Překvapivě vyspělou a promyšlenou, ovšem pořád věrnou prapůvodní zlosti a negativismu.