Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ashes of Ares - Ashes of Ares

Ashes of AresAshes of Ares

Sarapis18.12.2013
Zdroj: mp3 320
Posloucháno na: hi-fi Philips FWM154 + mp3 player Philips + AKG K44
VERDIKT: Příjemná žánrová záležitost, ale podle jmen jsem čekal mnohem více. Příště prosím zvednout laťku!

Hlas Matta Barlowa, svého času excelujícího zpěváka na stěžejních albech power metalových ex-matadorů Iced Earth, to je nástroj, za který musí být doprovodná kapela nesmírně vděčná. Když se třeba nedaří přijít s kloudným nápadem, na starého Matta se dá vždycky spolehnout. I kdyby kytarista tahal z otrhaných rukávů ještě otrhanější riffy, Barlow to dá dopořádku a vymyslí něco dobrého, takže nakonec posloucháte muziku, která vás přinejhorším nudí jen trošku...

 

A to je plus mínus případ debutové nahrávky kapely Ashes of Ares. Kytarové riffy převážně obyčejné, ale celek díky vokální nadstavbě figuruje v nadprůměru. Být za mikrofonem pěvec jen standardní kvality, album by bylo poloviční. Přítomnost a výkon zpěváka světového formátu je tedy takovým malým vítězstvím. I teď to sice má k naprosté spokojenosti pořád daleko, ale jako čistá žánrovka pro věrné nezní nahrávka zle. Bicí Vana Williamse z Nevermore ženou Ashes of Ares svěží silou kupředu a kázající Barlow se prostě musí každému příznivci řízného power metalu zamlouvat.

 

Muzika Ashes of Ares není od “mateřských” Iced Earth nijak výrazně vzdálená. Razantní power s občasnými přesahy do thrashe na jedné straně (“What I Am”) a s baladickými tendencemi na straně druhé (“On Warrior's Wings”, “The Answer”). Tedy vyloženě papírový favorit, bojuje-li o přízeň milovníka tradičního pojetí daného stylu, který houževnatě nepoukazuje na trhliny v původnosti. Mě k albu víceméně dovedla právě touha poslechnout si něco nenáročného a stravitelného v duchu starších Iced Earth nebo Control Denied. Sestava napovídala, že půjde o to pravé, takže šlo o jasnou volbu.

 

Bohužel, trhliny v původnosti nejsou jediné, které při poslechu vycházejí najevo. Hlavní slabinu nahrávky vidím v podstatné oblasti - v kytarových riffech. Ty jsou někdy seprané jak staré trenýrky, k nimž mě sice může vázat pouto nostalgie, ale chodit v nich na rande nelze donekonečna. Třeba akustickou vyhrávku v úvodu “This is My Hell” jsem určitě už někde slyšel, a ne jen jednou. Působí spíš jako stupnice na rozcvičení prstíků. A ještě ke všemu je nezvykle vlezlá. Stejné je to s úvodem “Move the Chains”. Riff jako z nějakého zastaralého manuálu. Trhliny jsou i v plynulosti kompozic. Nejcitelnější problém slyším v “Dead Man's Plight” v závěrečném návratu k refrénu. Na tento křečovitý pokus si prostě nemohu zvyknout.


To bychom měli “špínu”. Spokojen jsem samozřejmě s vokálními linkami rezavého policajta Barlowa. Aranže, práce s vícehlasy a s gradací refrénů, to jsou aspekty, které drží tohle album nad vodou. V této souvislosti mohu jmenovat baladickou “On Warrior's Wings”, úvodní jízdu “The Messenger” a líně se rozjíždějící “Punishment“ za nejlepší položky alba. Mohlo by jich být více, kdyby v ostatních skladbách bylo po odmlčení zpěváka ke slyšení více zajímavých věcí. Navzdory tomu eponymní debut Ashes of Ares nezatracuji, protože nemohu popřít, že se mi stále dere do přehrávače. Zelenáči by ode mě vyfasovali vyšší hodnocení, ale odpadlíci z Iced Earth a Nevermore to mají holt složitější. Příště prosím zvednout laťku!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 27.1.14 13:03

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky