Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Conspirator je celkem vkusný pseudonym. Pyšní se jím jeden kubánský hudebník, mezi jehož tvorbu se řadí i projekt Skjult. Tahle kapela, či one man band chcete-li, produkuje klasický black metal. Svou třetí řadovou desku Lucifer Hominum Salvator vydává skrze Satanath Records a protože je chlapík náležitě pilný, stihl v letošním roce ještě upéct další řadovou desku The Voyage. My si však povíme něco o té prvně jmenované. Ta druhá nabízí stejně jen jednu autorskou věc a dále pětici coververzí.

Bílá obálka s několika symboly celkem dobře odkazuje na podstatu svého žánru. Můžeme namítat, že je to málo true, neboť bílá je ve velké převaze a invertování celé grafiky by možná přineslo větší důraz na zlobu a chmurnost, kterým žánr už dle svého pojmenování bezmezně oplývá. Může to však být klíč k tomu, kterak si Conspirator usmyslel, že jeho black metal bude trochu odlišný a vyzývá dotčené, aby trochu pootevřeli oči a dal na chvíli stranou dogmata svazující tento nihilistický hudební směr. Že s postupem let i v black metalu došlo k rozvolňování a osvěžování, či dokonce ke křížení (nejen v dolní úvrati) snad již víme. Přes to všechno je tato nahrávka typickým úkazem klasického blacku. Je totiž náležitě chladná a mráz i vítr se lépe vystihuje bíle než černě. Však na Kubě, aby něco takového jeden pohledal.

Možná se již daly do pohybu vaše předsudky, které při neznalosti takového materiálu mohou bez složitých výpočtů vygenerovat verdikt o další z řady podobných nahrávek a s mrzkým průměrem v hodnocení odškrtnout desku a považovat celý akt za dokonaný. Nicméně bylo by možná chybou se daným dílem více nezaobírat a takto prostě odmávnout dobrou zkušenost. Album možná má svá průměrná, či snad obyčejná dějství, má prvky, které byly zajisté ke slyšení již jinde. Ale řeknu vám, že to má tu potřebnou energii a vervu, která se u podobných záležitostí bere v potaz. Takže ano, je to black metal toho nejklasičtějšího formátu, ale má nápad a dobrý spád.

Teď by se možná hodila nějaká polemika s fanouškem z řad ortodoxnějších, který dbá na opravdovost a čistotu žánru. Odmítá barvy, odmítá propojení s jinými ne-hudbami, natož nástroji a slovo melodie používá jako nelichotivou nadávku. Je však docela dobře možné, že i takovému vnímání vjede Skjult pod kůži a rozverně jej rozšoupne. Ta síla tam je a není vůbec ukrytá. Když pak ještě připočteme takovou drobnost jako je země původu, která zkrátka není kolébkou kytarové muziky, zjistíme, že ten xicht je vážný. Žerty stranou, toleranci k naivitě však vpustit můžeme, ale pořád nesmíme povolit svraštělé čelo. Že bych zas kvůli tomu stavěl na každý roh ulice Strážnou věž, to zas ne. Ale ten hrad má svá okázalá cimbuří, a nejen díky tomu stojí za návštěvu. Co víc si vlastně můžeme přát.