Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ashes of Ares - Ashes of Ares

Ashes of AresAshes of Ares

Sarapis18.12.2013
Zdroj: mp3 320
Posloucháno na: hi-fi Philips FWM154 + mp3 player Philips + AKG K44
VERDIKT: Příjemná žánrová záležitost, ale podle jmen jsem čekal mnohem více. Příště prosím zvednout laťku!

Hlas Matta Barlowa, svého času excelujícího zpěváka na stěžejních albech power metalových ex-matadorů Iced Earth, to je nástroj, za který musí být doprovodná kapela nesmírně vděčná. Když se třeba nedaří přijít s kloudným nápadem, na starého Matta se dá vždycky spolehnout. I kdyby kytarista tahal z otrhaných rukávů ještě otrhanější riffy, Barlow to dá dopořádku a vymyslí něco dobrého, takže nakonec posloucháte muziku, která vás přinejhorším nudí jen trošku...

 

A to je plus mínus případ debutové nahrávky kapely Ashes of Ares. Kytarové riffy převážně obyčejné, ale celek díky vokální nadstavbě figuruje v nadprůměru. Být za mikrofonem pěvec jen standardní kvality, album by bylo poloviční. Přítomnost a výkon zpěváka světového formátu je tedy takovým malým vítězstvím. I teď to sice má k naprosté spokojenosti pořád daleko, ale jako čistá žánrovka pro věrné nezní nahrávka zle. Bicí Vana Williamse z Nevermore ženou Ashes of Ares svěží silou kupředu a kázající Barlow se prostě musí každému příznivci řízného power metalu zamlouvat.

 

Muzika Ashes of Ares není od “mateřských” Iced Earth nijak výrazně vzdálená. Razantní power s občasnými přesahy do thrashe na jedné straně (“What I Am”) a s baladickými tendencemi na straně druhé (“On Warrior's Wings”, “The Answer”). Tedy vyloženě papírový favorit, bojuje-li o přízeň milovníka tradičního pojetí daného stylu, který houževnatě nepoukazuje na trhliny v původnosti. Mě k albu víceméně dovedla právě touha poslechnout si něco nenáročného a stravitelného v duchu starších Iced Earth nebo Control Denied. Sestava napovídala, že půjde o to pravé, takže šlo o jasnou volbu.

 

Bohužel, trhliny v původnosti nejsou jediné, které při poslechu vycházejí najevo. Hlavní slabinu nahrávky vidím v podstatné oblasti - v kytarových riffech. Ty jsou někdy seprané jak staré trenýrky, k nimž mě sice může vázat pouto nostalgie, ale chodit v nich na rande nelze donekonečna. Třeba akustickou vyhrávku v úvodu “This is My Hell” jsem určitě už někde slyšel, a ne jen jednou. Působí spíš jako stupnice na rozcvičení prstíků. A ještě ke všemu je nezvykle vlezlá. Stejné je to s úvodem “Move the Chains”. Riff jako z nějakého zastaralého manuálu. Trhliny jsou i v plynulosti kompozic. Nejcitelnější problém slyším v “Dead Man's Plight” v závěrečném návratu k refrénu. Na tento křečovitý pokus si prostě nemohu zvyknout.


To bychom měli “špínu”. Spokojen jsem samozřejmě s vokálními linkami rezavého policajta Barlowa. Aranže, práce s vícehlasy a s gradací refrénů, to jsou aspekty, které drží tohle album nad vodou. V této souvislosti mohu jmenovat baladickou “On Warrior's Wings”, úvodní jízdu “The Messenger” a líně se rozjíždějící “Punishment“ za nejlepší položky alba. Mohlo by jich být více, kdyby v ostatních skladbách bylo po odmlčení zpěváka ke slyšení více zajímavých věcí. Navzdory tomu eponymní debut Ashes of Ares nezatracuji, protože nemohu popřít, že se mi stále dere do přehrávače. Zelenáči by ode mě vyfasovali vyšší hodnocení, ale odpadlíci z Iced Earth a Nevermore to mají holt složitější. Příště prosím zvednout laťku!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Michal Z / 27.5.14 5:29

Chrome Division mají u mě problém, vím, co chtějí zahrát už několik taktů dopředu, ale to je ve stylu který produkují běžná věc. To co chtějí říct, jiní už řekli už dávno a kvalifikovaněji především za oceánem. Pokoušejí se o podobnou tvorbu jako třeba současní Adrenaline Mob, ale s barvitostí a rozmanitostí jsou na tom lépe zde recenzovaní Chrome Division. Na druhou stranu jim z hudby netryská energie tak samozřejmě a skladby mě nedokáží svým pro mě utlumeným drajvem rozpohybovat nad rámec normálu. Víc šťávy a ještě více se uvolnit, pak budou, Chrome Division směřovat k jádru hraného stylu. Chápu, že do toho chtějí vložit určité emoce a groove, ale tentokrát z toho necítím ani chuť ze hry. Odkroutit si šichtu a jít si dál po svém. Jižanství potažmo motorkářskou kapelu neslyším, spíše si potřebují ulevit od klád, které musejí tahat v domovských souborech. Světlé momentky se mi s Chrome Division ustalují, když se stoner rockuje v pomalejších zatěžkaných skladbách, které nemají jen povrchní cíle. Při poslechu celku putuji známou cestou, kde znám téměř všechny kameny u krajnice nazpaměť i z odvrácené strany. Další z dobrých desek, které z patrnosti brzy navždy vypadnou a ani si toho nevšimnu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky