Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přátelé, neodolal jsem a pustil se do historie. Ještě před pár dny jsem byl přesvědčen o opaku a stále jsem se brodil něčím, z čeho jsem neměl radost, až okolnosti dospěly do bodu, kdy bylo třeba napít se vínka odrůdy známé, léty ověřené a zamilované až do nejniternějšího mého já. Došlo na Àsmegin. Došlo na kapelu, která na první pohled zasáhla do hudebního světa tak málo a přitom, při pohledu bližším, zanechala nesmazatelný a zcela jasně rozpoznatelný otisk, stopu něčeho tajemného, svébytného a nebojím se napsat kultovního. Došlo na kapelu, se kterou jsem přišel do styku už před několika lety, kdy spousta životních starostí byla ještě radostmi a kdy se všechno zdálo tak jednoduché … a přitom to není tak dávno.

Už je tomu pár let, kdy jsem na kole brázdil kopce Vysočiny a na víkendy jezdil do malého městečka v podhůří Žďárských vrchů. Podle počtu pohostinství by to byla asi spíš větší vesnice, všehovšudy tam byly dvě. V jednom z nich jsme trávili celkem pravidelně páteční večery, jenom my, parta přátel, tři dědoušci u mariáše, spiklenecký vrchní, parta výrostků, co chodila do zadní místnosti hrát stolní fotbálek, natajno upíjet lihovin a kouřit trávu, a tehdá objevená deska Hin Vordende Sod & Sø. Nádherná společnost byla doplněna skvělým plzeňským a možná až dnes si uvědomuju, jaká to byla pohoda. Zvláštní bylo, že tahle hudba nevadila těm dědouškům, tak byli zabraní do hry. Zvláštní byla i budova, ve které se hospůdka nacházela – v roce 1720 ji postavil coby panskou hospodu Jan Blažej Santini-Aichel, který má mimo mnoha dalších staveb na svědomí i Zelenou horu ve Žďáru nad Sázavou, naši památku UNESCO. To kouzlo se ani nedá popsat…

Kam se všechno posunulo, asi nemá cenu popisovat. Mládežníky pochytali příslušníci, když vyšetřovali zapálení jedné stodoly z okolí, hospůdku zavřeli památkáři a dědoušci … ty už jsem dlouho neviděl. Àsmegin zůstali. Tahle deska vydržela všechny životní útrapy, stále je skvělá, živá a nenahraditelná. Když se tak dívám na dnešní psaní, napadá mě, že ani snad nejde o recenzi, ale o splynutí světů, pokoj duše i těla. Co vám mám o tomto albu psát? Kdo je slyšel, tomu je zcela zbytečné opakovat to, co už dávno zná, protože takováhle muzika pohlcuje, spoutává a hypnotizuje a to pozná každý, kdo jednou okusí. Hudba Àsmegin je prostě taková. Bláhově bych tu vytahoval jednotlivé skladby, zkoušel hledat a pátrat, kde se ukrývá ono tajemné kouzlo, abych se pak ztratil v přílivu emocí, vnitřní síly a bohatosti nápadů. Výborně vrstvené vokály, rychlé bicí, úchvatná dynamika, změny tempa, neuvěřitelné aranže, smyčce, piano … co bych psal, ani si netroufám, jsem tak malý a zcela unešen a pohlcen. Má vůbec cenu něco dodávat o skvěle zpracovaném bookletu a nádherné grafice? Dílo je dokonáno, vrchol je dosažen, svět se zdá tak malý a bezvýznamný.

Dívám se teď vzhůru na napsaný text a vnuká se mi myšlenka, že se stanu podezřelým číslo jedna v zaujatosti, či bláznem s pochybným úsudkem. Naopak, přátelé! Jsem přesvědčen o tom, že hudba má být právě taková, má se stát součástí vašeho bytí, prostoupit jej a stát se jeho neoddělitelnou součástí. Teprve poté, co si život spojíte s hudbou takového formátu, teprve až její tóny začnou rezonovat s tóny vašich zážitků, teprve pak je dosaženo nirvány. Proto všechno to napsané, proto všechny ty zážitky, proto žádná fakta, jména a data. Tentokrát jsme v jiné dimenzi, v jiném vesmíru.