Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nedávno jsem v Redaktorských ozvěnách zmiňoval, že dle současných promo fotek je duchařina Arktau Eos až nebývale blízko pálivě doomovému syčení Pylar. Nejde o hudbu, ale o vizuál. O to, kde hledat původ konceptu. A když jsou sevillští tak nějak odkázáni na vyprahlost krajiny kolem svého domovského města, u Finů pobyt v suchem popraskaných skalách překvapí. Vysvětlení je však prosté. Arktau Eos začali docela nedávno v té nevzhledně kamenité krajině sídlit. Občas je lze spatřit, kterak ve stínu masívu živě gestikulují, cosi spřádají a možná i vyhrožují slunci. V nitru skály pak preludují na své triviální nástroje, svými ruchy definují ticho a tmu. Až s psychedelicky učinkující nesouhrou. Je to zase obřad, který je třeba následovat co možná nejhlouběji. Jisté újmy na psychickém zdraví nejsou vyloučeny, slabší povahy nechť setrvají na povrchu a do nitra hory nescházejí.

Co však Arktau Eos činí se vší rozhodností, je následování odkazu a významu slova Erēmos. Popis prázdného a opuštěného místa bez života. Divočiny, kterou se nevyplatí obývat a činí tak jen dobrodruzi a blázni. Blázni jako tihle dva. Slovo pocházející z řečtiny samovolně háže celou pocitovost směrem k Egejskému moři, přestože moře nazahlédneme. Je na míle daleko. Že lze chápat význam samoty a odloučení i jinak, klidně pořád na severu, je samozřejmé. Vždyť i tam bude dost lákavých destinací, kde se ztratit z dohledu a podlehnout samotářství. Přesto vnímám přítomnost Arktau Eos v souvislosti s přesunem do subtropického pásma. Jako pohyb ven z lesů a chatrčí k písku a kamenům.

Tohle těžce uchopitelné těleso věrně následuji již několik let. Někdy jsme si velmi blízko a v souznění, jindy zase utíkám předem z boje a schovávám se od nich dál. Záleží, u jaké položky jejich diskografie se zrovna zastavím. Mnohdy to zkrátka bylo příliš těžké sousto na strávení, ale dnes už jsem o dost připravenější a schopný přijmout. Práh poslechovosti byl posunut o notný kus dál. Předchozí album Catacomb Resonator jsem rozpitval na tomto místě a Erēmos na něj navazuje podivně roztřesenou psychedelií, kterou lze v tvorbě Arktau Eos vystopovat. Ano, je to temný ambient, kdo nadále dominuje, jsou to dronující plochy, co duní ze stěn podzemí, je to podzemní magie a hudební rituál, kdo vládne. Ale je v tom i ta psychedelie. Hudební i pocitová. Všechny ty masky a převleky, lektvary a pomůcky. Najednou si je blíž i aktuální spojení na společném turné - Hexvessel a Arktau Eos. Vše se dá vysvětlit, nebude to zas tak neprůchodné. Psychedelický dark ambient? No, proč ne...

Album Erēmos přináší cca padesát minut temné disonance, ale vržení jedním směrem nečekejme. Jemné hlučení dávného samotářství v neúrodné a kamenité krajině má více podob. Od provokujícího opakování nepříjemně zesílené meditace Autochthon, po daleko příznivější atmosféricky podzemní prostředí tmavé sluje In The Jaws Of Basalt Lions. To je vůbec ta nejuvolněnější část alba. Stísněná tmou a stěnami, ale přitom projevující jisté stopy krásy. Nebo fascinace tou velikostí důlního systému. Mezi těmito dvěma skladbami lze nalézt současnou tvář Arktau Eos. Tu oddalující něco zjevně nepříjemného. Jak se stopami okázalosti, tak ve víru obav a celkového roztřesení. Pulsující rituál Column Of Sky-Iron temně mručí a předpovídá odchod do tajemného Edenu, který rozhodně nezní jako místo, kde by člověk chtěl trávit víc času než těch pět minut, co skladba nabízí. Úvodní The Liminal Pilgrim pak umně kombinuje ono zvukové rozostření se zaklínáním a náladovostí. Funguje jako portál, zvukový vstup.

Pobyt v prostředí Erēmos dává mnohé. Kdo se neštítí zvukově nestálé produkce a má sílu utápět svůj žal v minimalisticky vedené elektronice, ví kudy jít dál. Kdo spatří oba šamany jen náhodně, anebo svou zvídavost dost dobře neodhadne, vystrašený a s výrazem nepochopení uteče pryč. Mě Arktau Eos opět přesvědčili. O svém zvláštním stylu, kdy hru se zvukem volí jako meditační prostředek vyvolávající nejrůznější variace lidské mysli. Kdy ji nechávají neuhlazenou a téměř neopracovanou vyprávět svá němá sdělení, jenž umí vyvolat představy. Nač také mluvit, když stačí rezonovat. Nacházíme se v prostředí, kde nám pšenka nepokvete. Tady totiž nekvete vůbec nic. Jen pochybnosti a domněnky. A žijí zde Arktau Eos...