Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na sklonku letošního roku se mnozí dočkali dlouho vyhlíženého alba českých thrasherů Asmodeus. Tuhle kapelu je už v podstatě možné zvát legendou, vždyť jeji vznik se datuje do posledních let totáče, konkrétně do roku 1987. Za tu dobu vzniklo sedm plnotučných desek, něco dem a kompilátů, což nezbytně vedlo ke vzniku dlouhé fronty oddaných fanoušků. Cení se hlavně to, že svým stylem dokázali vytesat nepřehlédnutelný reliéf v chodbách domácího podzemí. Nedávné album vyšlo dvaadvacet let od debutní placky a celých osm let od posledního vzdechu. Jak se tváří současný Asmodeus?

Past na Davida Kleinera je podivný název a nebýt promo materiálu, bylo by těžké odhadnout, co se pod ním skrývá. Uběhla chvíle poslechu a je nad slunce jasné, že já se k obdivovatelům nezařadím. Album asi potěší ty, kteří mají Asmodeus pod kůží a taky ty, kteří ocení jejich zvláštní rukopis, ve kterém se sváří originalita s jistou provinčností. Kapela má s novým materiálem určitě nemalé ambice, to je vidět už na pěkně zpracovaném digipaku, ale jestli skutečně prorazí, je otázkou pro budoucnost.

Dílo je koncepční materiál a jako takové se drží vodícího lanka tématu protaženého čtrnácti  kapitolami. Ukazuje marast zdejší byznysu ovládaného bezskrupulózními mafiány na příběhu jednoho z nich, Davida Kleinera. Téma aktuální, konkrétní a tedy bez místa pro vlastní interpretaci. Tímto se mi album hned zpočátku trošku vzdaluje, ale žádné drama.

Větší potíž je pojmenovat, cože to vlastně kapela hraje. Chvíli je to thrash, ale takový bez koulí, jindy má hudba blízko k Landovým odrhovačkám kritizujícím poměry ve společnosti. Na albu vystupuje řada hostů, kteří sebou přinesli zvuk violy, cella, houslí či mandolíny. Vlastně to jako metalové album příliš nepůsobí, přesnější by bylo říct, že jde o rockový muzikál na motivy konkrétního příběhu. Hudba slouží hlavně jako doprovod vyššímu principu, kterým je text. Ten má zcela zásadní roli a bez něj by album bylo jen prázdným kotcem. Ve skladbách se skrývají zajímavé motivy, které se střídají a tvoří divadelní pásmo navazujících scén vedoucí postupně k vyvrcholení. Záměrně dochází ke spojování příjemných melodií s opozicí tvrdého jádra, ale ne vždy se dostaví efekt pochopení. Když ostřejší jízdu střídá melodický refrén, je to někdy jako facka amatéra profíkovi těžké váhy. Trest musí následovat.

Celé album stojí a padá s výkonem zpěváka. Tady mám hodně rozpačité pocity a s kapelou se na mnoha stanovištích rozcházím. Frontman Miloš Bešta bez problémů střídá polohy mezi čistým a hrubým zpěvem, ale nemůžu se ubránit dojmu práce na koleně, která na mě z jeho projevu dýchá. Je to jako jít na vesnickou zábavu a tam poslouchat lokální „Argemu“. Nesedí mi čistota klidných pasáží a refrénů, kde jeho hlas kopíruje melodie, to v tvrdších partech je mi jeho projev mnohem bližší. Myslím, že to není jen jeho chyba, velký podíl na tom mají složité melodie honící ho nahoru dolů a české texty mnohdy příliš doslovné a konkrétní (třebas: "Defibrilátor vlévá cit v proudech vědomí, infúzní přístroj dávky odměří"). Když to navíc Miloš podpoří důrazným slabikováním slov (skladba Černý vítr), působí to divně.

Nelze upřít, že se při práci na albu přemýšlelo, aby vnější slupka spolu s náplní odpovídaly plánovanému konceptu. Výsledkem je moc hezká digipaková edice, která sběrateli udělá radost. Počínaje pochmurnou kresbou na přední straně se otevírá obal s vlepenými texty a podrobným scénářem jednotlivých kapitol. Při poslechu tak můžete číst a nechat na sebe působit nepříjemný tlak špinavých peněz. Součástí střev je i scénář jednotlivých skladeb, kdyby si někdo chtěl hrát na ochotníka.

Když se na album dívám jako na celek, připadá mi, že Asmodeus se snažili vytáhnout Exkalibur, ale to se podařilo jen napůl. Velký plán se nepodařilo dotáhnout. I tak ale jde o zajímavou desku, která uzavírá konec roku.