Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Odkud začít s pěním chvály, která vypění v takřka nekritickou ódu na snad festivalové dění, kde tiše jako pěny hltáme tóny známé i neznámé, osvědčené i experimentální, abychom vše zakončili smutnou codou, že tohle bylo zřejmě naposled. Je důležité poznamenat, že letošní ročník Magick Musick měl podtitul meeting classick, což tak nějak podprahově všichni cítíme – že nejde jen o standardní kapelní vystoupení, ale i o to setkání a krafání. Letos si dovolím říct, že toho povídání bylo mnohem víc než věnování se hudebnímu soustředění vystoupivších těles. Důvody lze hledat různě, ne však v chybném či netrefném výběru soupisky. Ale zkusím to přece jen vzít tak nějak od začátku.

Má účast na minulém ročníku se nepovedla, a když jsem pročítal reporty a především komentáře hlavního pořadatele Berryho, vyplývalo celkem jasně, že dalších ročníků už moc nebude. Musel jsem proto zuby nehty udržet termín příštího (tedy letošního) Magick Musick festivalu bez ohrožení jinými událostmi, které by snad strhávaly větší pozornost, nebo jinak komplikovaly mou přítomnost na louce u boudy. A jak to tak chodí, na dané datum se toho chystalo víc a bylo mi docela líto, že jsem nemohl své já rozervat alespoň ve dví, abych dvě celkem důležité a zásadní události podchytil. Nicméně volba byla jasná a dlouho rozmyšlená, takže jednu z nich jsem skutečně navštívil.

Koncertní půst a rostoucí hlad přivedly mé kroky do širých plání Čermné přesně v 15.00 sobotního odpoledne. Toho času na místě panoval zdánlivý klid a přírodní ticho. Fakticky však jela příprava naplno, ačkoliv za námi již byl páteční program. Ten jsem vlivem různorodých faktorů vynechal a vlastně se ani moc nesnažil jej stihnout. Trojice jmen na soupisce mi sice nebyla nikterak neznámá, ale nepatřila mezi elementy, které bych musel začerstva vdechnout. Tak jsem pojal klidnější režim. Hrát se sice oficiálně mělo až od nějakých 17.00, ale chtíč podtrhnout onen dovětek meeting classick ve mně jednoduše rezonoval víc. Ačkoliv nepatřím mezi nejupovídanější jedince, což dokládají i slova mojí prababičky – „Snopci sú na slovo skúpý“ – povídání s různými lidmi od této chvíle vlastně neustalo.

Nic se příliš nezměnilo ani v čase, kdy do teplého vzduchu prořezávaly svou cestu trhavé tóny první vystoupivší kapely, kterou bylo trio Deleo Omne. První půle setu byla vcelku náročná k orientaci, jelikož netradiční komplikovanost skladeb s řadou různých stop-startů neklouzala úplně snadno do krku. Přes trochu klopýtavý odpal se nakonec podařilo vyladit jednotlivé frekvence a s údělem první kapely nakonec výsledek vyšel celkem příjemně. Naléhavý hardcore s intonací těžkostí soudobých problémů fungoval osobitě a vzal jsem jej za vlastní.

S hudbou Entrapped povstal kult Entombed – a nejen podobností jmen a sigilu za zády byla hranice smazána. Byl to cílený hold chrastivé švédštině, jejíž intonaci dostal pod kůži snad každý milovník death metalu tohoto střihu. Hovořit tak o nějaké jedinečnosti či unikátnosti samozřejmě nelze, stejně tak o nějakém bezduchém kopírování. Smysl takových kapel je radost a pocta oné kultovní ikoně.

Stejně by se vlastně dalo hovořit o následujících Selfexile, kteří se nebáli jednu ze svých skladeb rozjet prvními vteřinami songu Sweet Leaf, kde snad nemusím nutně uvádět původ. V momentě, kdy se skladba překlápí v první sloku, však banda nasadila již vlastní úhel pohledu. Musím se přiznat, že tenhle model mi bezvadně sedl a dokázal jsem to vstřebávat všemi póry.

Nastoupil Asmodeus a s ním tzv. hodný metal. Ale nevykládejte si to nijak škarohlídsky – spíš jako dobře míněný popis. Po okolí sice zaznívaly nějaké nesouhlasné hlasy, které hledaly v písních Asmodea něco, co tam chybí a není to tam. Já tak nějak nevím, co tam hledat víc – tohle totiž byl přednes perfektní, řemeslně, tedy hráčsky velmi vyspělý, a že je ta hudba položená do trochu jiné atmosféry než nějaké zběsilé bušení, mi vůbec nevadí. Koncert byl profesionální, soustředěný a postrádal slabiny. Sahalo se především do soupisek posledních alb, která mají vážnější charakter a určitou epickou rovinu. Nemusí vám to hudebně sedět, ale silnou muzikantskou duši z toho máte na dotyk před sebou.

Kytarista Franta na pódiu jen posunul své působiště z boku doprostřed a nedlouho poté rozjel nevídanou jízdu, kterou Mortifilia umí. Sluší se zmínit, že kapela má nového bubeníka, který se podle pověsti narodil v roce prvního koncertu kapely. Tento mladý hudebník však dokázal strhnout pozornost. Prakticky bezchybná a mohutná salva v zádech běsnící mašinérie hnala kupředu všechnu tu bezbřehou energii ven a já si jen říkal, že tohle je jeden z nejlepších koncertů kapely, který jsem kdy viděl. I výběr skladeb byl ušitý snad na míru mému uchu, kde třeba taková How Many Days Are Left způsobovala masivní husí kůži. Naprosto výtečné, polité živou vodou a slibující zajímavý vývoj do budoucna.

Poslední ušní proplach uštědřila úderka Brünner Todesmarsch. Do tmavé noci vychrlila smršť projektilů té nejvyšší třaskavosti a jak rychlý byl jejich nástup, tak svižný byl ve výsledku i odchod. Čtvrthodina plná syrového punku rozebrala okolí do poslední třísky. Rozdrceni (v dobrém slova smyslu) jsme tleskali a jásali nadšením. Zdrceni odchodem jsme přátelsky stiskli dlaně – a povědomí, že tohle bylo už naposled, nakonec vnášelo nostalgické chvění do vzduchu.

A bylo to opravdu naposled? Podle různých indicií šlo tohle celkem dobře odtušit. Tak třeba fakt, že se kapely na Boudě neopakují, byl letošním ročníkem hned několikrát porušen. Nadále tu byla existence samotného festivalového trika, kde se kromě té štormovsky vyznívající rytiny (ne, motiv obrázku skutečně nemá na svědomí František Štorm, ale Berry sám, takže autorem není Franta, ale Franta) dal vyčíst i letopočet působení – tedy 2009–2025 – a seznam všech kapel, které zde okusily sílu magické moci festivalu. Toť spolehlivé ukazatele, že příště… Co vlastně příště? Jak se říká: nikdy neříkej nikdy, takže může tu v nějakých mizivých procentech viset ve vzduchu možné konání dalšího Magick Musick. Ale určitě ne v takové formě a podobě. Já bych to třeba viděl tak, že by došlo na stejném místě klidně ke shodnému setkání vesměs stejných lidí – jen bez doprovodu (kulisy) živé kapely. Stejně to tu už léta působí jako takový sraz nějaké undergroundové bubliny, do které spadají jak hudebníci, tak pisálci a další nadšenci a podporovatelé scény. Magick Musick Meeting Clash 2026? Nechme to zrát…