Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Astarium - Fragments of Nightmares

AstariumFragments of Nightmares

Jirka D.24.10.2019
Zdroj: CD v jewel case [# NRN-055, Nr. 30/100] // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Mezi deskou Fragments of Nightmares a mnou dochází k nějakému zásadnímu nepochopení a nedokážu říct, na čí straně je problém.

Za projektem Astarium stojí výhradně Nikolay Sikeritsky a vzhledem k tomu, že jsme oba stejně staří, měl bych nejspíš ledacos pochopit. I přes tento předpoklad je ale všechno jinak a jeho aktuální deska je jasným důkazem, že během let můžou dva různí lidé projít naprosto různými cestami a vzájemné pochopení nemusí nastat ani přes veškerou možnou snahu. Situace dokonce dospěla tak daleko, že se neustále snažím vyhnout závěru, že na této desce je špatně úplně všechno, ale položím-li si otázku, co je na ní dobře, nenapadá mě vůbec nic.

 

SiNVarovat mě mohlo spoustu věcí, ale jak už se občas stane, člověk je slepý a hluchý k naprosto jasným signálům a jde tvrdohlavě proti zdi. Budiž, moje chyba. Astarium je prý symfonický black metal, původem z ruského Novosibirsku a podle metalové encyklopedie jde o velmi plodný projekt. Historii posoudit nedokážu, ale když jsem aktuální nahrávku (mimochodem s číslem 30/100) vložil do přehrávače a objevil se mi hrací čas něco málo přes deset minut při dvanácti skladbách tracklistu, bylo mi jasné, že se oba dva řítíme do jasné záhuby.

 

Mohlo mi to dojít už podle názvu - Fragments of Nightmares. Fragmenty. I kdybych si odmyslel následné hudební hrůzy, o kterých bude ještě řeč, tak už jen nápad vydat dvanáct úryvků s průměrným časem pod minutu a vydávat to za klasickou dlouhohrající řadovou desku je svým způsobem diagnóza. Technicky vzato tahle deska je maximálně demo, ale člověk by si řekl proč ne, i pro takové demo se občas najdou důvody a mnohdy dobré.

 

Problém nastává při hodnocení vlastní hudby, která .... pro kterou se hodně těžko hledají jakákoliv slova, protože i když jsem za ty roky zvyklý čekat všelicos, tohle se prostě vymyká. Na bandcampu jsem si přečetl, že autor se snažil propojit old-school symfonický black metal s grindcorovým konceptem, což možná vysvětluje ty délky skladeb, ale nic dalšího to neomlouvá. Za prvé nejde o žádný symfonický cokoliv, jsou to klávesy a jsou to hodně blbé klávesy. Před třiceti roky by možná někdo slzu uronil (i když osobně pochybuju), ale dneska to zní jak parodie. Za druhé celá nahrávka má strašlivý zvuk vycházející z nějaké domácí produkce nebo kočovného studia s.r.o. a je mi úplně jedno, že to má být black metal, zní to strašně. Za třetí nelze vůbec mluvit o něčem jako kompoziční práci, jsou to úryvky, které byste mohli libovolně vystřihnout z nějakých desek od Cradle of Filth, Dimmu Borgir nebo Emperor a vyšlo by to nastejno. Čímž se omlouvám uvedeným kapelám, realita Astarium je samozřejmě o několik řádů horší. Za čtvrté autor nezná míru nástrojů, a tak zvukový prostor zahlcuje vytaženými klávesami, bicími salvami jak od Nicholase Barkera a současně kytary zní většinou impotentně a mdle, což je u blac kmetalu poněkud chucpe. Ostatně přesvědčte se sami, tady máte ukázku.

 

 

U téhle desky by šlo velmi snadno honit si triko a sršet recenzentským ostrovtipem, ale po pravdě ve mě nic takového deska Fragments of Nightmares nevyvolává. Nejsem znechucený, ani otrávený, ale jen naprosto zmatený v tom, že někdo něco takového dokáže vypustit do světa. Po asi třech desetiminutových zkušenostech ve mně nadále zůstává pocit, že jsem něco zásadního nepochopil, že mi něco uniklo a že ten, kdo je naprosto mimo, jsem já a ne autor. Zkouším hledat i nějako specifickou formu hurmoru, protože pořád nemůžu uvěřit tomu, že by někdo něco takového myslel naprosto vážně. A nenacházím ani to. Ani vlastně nevím, za co dávám těch pět procent.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 24.10.19 10:02odpovědět

Těch 5% přece dáváš za obálku!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky