Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Podle metalového archivu hrají Mazikeen symfonický death/black, ale když rozkliknete příslušné oddělení s výčtem členů, ani jeden z nich nehraje na symfonický nástroj. Záhada? Ne, jen obecný trend nazývat klávesové podkresy jako symfonii. Bohužel pro Mazikeen ani zde však nevidím zcela určující paralelu. Zkuste třeba srovnání s Dimmu Borgir na Puritanical Euphoric Misanthropia. Ten rozdíl je fatální.

Deska The Solace Of Death je prvotní velkou nahrávkou kapely po cca sedmi letech existence. Čas zjevně uzrál. Co nám tedy nabízí? Vcelku nic zásadního, přesto poměrně přemýšlivého a proměnlivého. Zajímavostí určitě bude hned první trojice skladeb, které jsou rozmáchlé a snaží se být i komplikované a věru bohaté. Co však okamžitě začne bušit do uší, je zase zvuk kopáku, který je ještě intenzivnější a věrohodnější zvuku, který jsem nedávno popisoval u Black Crown (třetí odstavec, třetí a čtvrtá věta). Nebýt tohoto třepetání vynikla by více snaživost zbytku kapely. Ale je mi jasné, že se soubor chtěl vyprsit právě s bubeníkem. Tím je totiž nějaký Marco Pitruzzella, který má na kontě angažmá v dalších sto padesáti kapelách. Že ho neznáte? Já nereagoval jinak, přesto tenhle chlapík od roku 2013 bubnuje v Six Feet Under. Ano, to je ta kapela, která neustále vydává předělávky starých písní a pak také nějaká svoje alba, kdy to poslední, co se mi líbilo, má už na krku sedmnáctiletou existenci. Tím samozřejmě nechci brát zásluhy a řemeslný um uvedeného tlučmistra, jen tu tak filozofuji nad souvislostmi.

Mazikeen po třech vcelku zajímavých úvodních skladbách s delší stopáží dokázali úspěšně navnadit a nebudu lhát, že i zaujmout, byť ty šlapáky jsou prostě směšné (pro mé uši samozřejmě). Jenže pak přijde takové plácání se v patetičnosti a soubor několika kratších skladeb, kdy při rychlém sledu nejsem schopen se orientovat. Irituje mě příliš dlouhé sólo na pseudoklavír a vztek, který bych jindy nabyl od jiné death/blackové smečky, přichází ze zcela jiného úhlu hudebního dějství. A než se člověk naděje, je tu závěrečná plejáda čtyř coverů. Sakra proč? Z dvanácti skladeb je tak skutečně jen pětice samonosná, odolná a mnou vyzdvihovaná. Zbytek tvoří nebetyčnou vatu.

Zmíněné čtyři coververze mají udělat dojem na blackmetalového fanouška. Vytahávají totiž kvalitní skladby, které jsou pro mnohé hotovými hymnami. Snadný terč? Zvyk ze Six Feet Under? Jedno se jim ale musí nechat. Vyznění je od originálu odlišné a více deathmetalové. Řekl bych, že i rychlejší a místy přizdobené novými aranžemi. Takže po stránce invence vlastního otisku do cizího materiálu jde o správně zvládnutý level. Ale proč kapela, která svou desku postaví na komplikovanosti, bohatším průběhu a celkem solidní feelingu najednou přetočí kormidlo v zábavný revival? Záhada a samé otázky.

V konečném důsledku je debut Mazikeen vlastně pozoruhodným úkazem. Je na něm totiž načrtnut hned několikerý úhel pohledu na skupinu jako takovou a rovněž i nastíněno několik dalších možných cest budoucího vyznění. Bude to svědomitý, dobře promyšlený black/death s podporou kláves? Bude to snaha o patetičnost, epičnost a průnik do síťovaných oděvů fanynek? Bude to další Graveyard Classics?

Um se zastavil v půli cesty, což je škoda. Trochu lépe rozvinout vlastní nápady a vnést do nich správnou atmosféru okleštěnou o rozmáchlou touhu nahradit orchestr – to by mohla/měla být příští meta.