Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Astrosaur - Fade In // Space Out

AstrosaurFade In // Space Out

Sorgh9.8.2019
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Zanedlouho vyjde nové album, ale s kapelou jsme na našich stránkách ještě neměli tu čest. Podívejme se proto na debut starý dva roky. Uděláme si tak obrázek, o co jde a někdo se třeba začne těšit na konec září.

Mluvím o norské kapele Astrosaur, která mě svým prvním albem přibila k zemi. Tohle trio hudebníků, z nichž kytaristu Eirika někdo pozná coby hosta na deskách Ihsahna a Leprous, zničehonic zazářilo jako kometa na vyprahlé šedi oblohy a způsobilo nejeden z mých hudebních orgasmů. Nejsem kdovíjakým příznivcem post-metalových, neosobních nahrávek, ze kterých čiší chladná dokonalost, ale tohle byl zkrátka požitek. Snad proto, že nejde jen o post-metal, ale nahrávka v sobě kloubí celou řadu stylů. Někdy se samozřejmě neubrání zmiňovaným rysům, které ji staví za ostnatý plot pochopení, ale jindy je naopak rockově přívětivá, zemitá, nebo étericky jemná.

 

Album se zvláštním názvem Fade In / Space Out nedává moc prostoru k představám. Jisté je, že album žije v post-metalovém světě instrumentálních orgií a jako takové by bylo jedním z řady, ke kterému si najdou cestu jen takhle naladěné duše. Fade In / Space Out však roste výš, než mohlo být zamýšleno a tvoří vlastní obraz toho, jak ohromit muzikální originalitou. Při popisu by se daly a měly použít i další termíny jako progresivní metal, math-rock nebo i jazz, které smíchané dohromady v jednom kotlíku tvoří unikátní a sourodou muzikální avantýru napříč žánry.


Celou nahrávku žene vpřed výrazný rytmus, kterému podléhají podladěné kytarové brusky a dávají tlumeným, dutým bicím za pravdu. Zpěvem jako zbytečným přívěskem by Astrosaur nedokázali zaujmout víc, než se jim to podařilo v této podobě. Srdce čistě instrumentální nahrávky tluče v dunivých rytmech a podladěném soundu, který je pravidelně střídán klidnými tůněmi interního přemítání. Tak je tomu v typické úvodní skladbě Necronauts, kde vás zprvu uhrane zkoumavý krok, kterým jsou odměřovány první metry hudební cesty. Podmanivý, hutný motiv přede v progresivní náladě, až se zvolna vytratí do tichého rozjímání neseného akustickou kytarou a tichým kvílením elektrických impulzů. Post-metalová noblesa par excelance, která zapovídá nudu hned v zárodku včasnou změnou motivu. Jen těžko se dá předvídat, kam to kapela střihne v příštích minutách. Následující skladby nabízejí všehochuť v přívětivě navazujících etapách. Jednou je to hezky od podlahy hraný bigbít, který je návykovou záležitostí a vybízí k činnosti. Z něj se jako šnečí tykadla vysouvají  zkoumavé riffy, ve kterých se leskne novátorský duch plný progresivní energie. Za zavřenýma očima tryskají jakési aury, které hasnou ve zpomalené pasáži důrazného rifování. Trošku monotónní, ale tady je to osvěžující uprostřed té kypící živelnosti.

 

Skladby patří k těm delším, než bývá pravidlem, ono taky celé album mající délku 45 minut obsahuje pouhých pět položek. Ty však nabízí takové množství hudebních kapitol, že jakékoliv počty ztrácí smysl. Tohle album je instrumentální mastrštyk, který by mohl oslovit i sveřepé vyznavače zpěvu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky