Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ruins jsou ortodoxní a nemůžeme po nich chtít zázraky v duchu nějakého experimentování. Bludné vize nelidské samoty, prašný chlad kobek a tamního hmyz prolézají jejich alby už od počátku věku ruiny a nikdy k tomu nebylo potřeba víc, než skřehot doprovázený drsným škrabopisem kytar. Kapela, která zvysoka kašle na formáty menší než regulerní řadové album, pracuje v jednoduchých schématech a věrně dohlíží na zmanipulovaný dobytek, který podlehl jejich doktríně. Ta zní rychle, jednoduše, polopatě.

Kdo už je nějaký ten rok zná, možná bude vděčný za další kapitolu tasmánské temnoty. Ta poslední z loňského podzimu se jmenuje Undercurrent a účelově sleduje spodní proudy.

V nich se dá poměrně dobře orientovat, mapu máme nachozenou a prostudovanou. Rozežraný hledač novinek spíš jen zvedne kámen, koukne pod něj a s tichou rezignací půjde dál. Ruins zkrátka nejsou o promyšlených motivech nebo dojemných melodiích, atmosféra je stejně prašivá jako tasmánský čert a nuda drze vykukuje zpoza rohu. Svým způsobem mi připomínají norské Satyrikon, ovšem ti měli období mnohem nápaditějších a promakaných desek. I ta podoba na některých fotkách je zarážející.

I když tuším, že monotónní a chudá poetika Undercurrent byla opět zamýšleným cílem, nemůžu potlačit zklamání, které na mě při poslechu padlo. Paleta barev u Ruins byla vždy poměrně střídmá a z mála se nedá vařit donekonečna. Téma zahrané posté, potisící, to prostě unaví a Ruins invenčně vadnou. Postrádám vzrušení, díky kterému by se líp dráždili důchodci. Šlágr má prostě našlápnuto líp.

Skladby se s melodickou návazností moc nemazlí a dávají raději přednost radikálním zvratům a častému střídání několika málo tónů. Kytary, jejichž zvuk je ostrý jako nůž, jsou naopak příjemnou jistotou, jejich dominance je pilířem hodným uctívání. Na jednu stranu musí být člověk rád, že kapela neměkne a drží si své jisté. Během hry jsou občas cítit rezonance touhy po vášnivějším rozletu v okolí majestátu, ale přízemní jednoduchost je dusí v samém zárodku. Rytmus vládne rock'n'rollovou rukou stabilního tempa, chytlavost a jistý šmrnc se rytmice nedá upřít.

Devět  skladeb se postupem času slévá v jedno a těžko bych vytahoval konkrétní motiv. Pravidelné střídání rychlých pasáží s těmi šlapavě tanečními tvoří nenáročný vzorec pro poslech bez emocí. Jako by to byla povinnost vydat jednou za čas album.