Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nemožné se ukázalo skutečným. Další z už dávno neuvěřitelných návratů na scénu otřásl (nebo chtěl otřást) leckterým starým fans melodického death metalu. Když médii probleskla zpráva o comebacku At the Gates, projel mnou třas. První reakce byla tudíž emocionálně zatížená, ta druhá byla ovšem rázu opačného. Jak The Haunted, kde figurují, respektive figurovali někteří členové At the Gates, tak ani další kapely, ve kterých se prezentovali, nenabízely poslední dobou nic zásadního, nic nevšedního, tudíž jsem se počal obávat prázdného plácnutí do klidných vod. Tomu napomohl i první singl s titulním songem „At War with Reality“. Nenadchl ani neurazil.

Po dvaceti letech není snadné navázat na svoji kariéru, byť jste neustále součástí scény. Jsou možné jen dvě cesty: pokračovat ve svém současném směřování a tak se od původního stylu vzdálit, nebo se vrátit do své historie, recyklovat staré nápady, ale tím popřít tehdejšího rebelantského ducha. Pak je zde možná ještě cestatřetí: zdařile navázat sice na osvědčený recept, ale odpíchnout se. Zhola nemožné, jak jsem předeslal na začátku svého psaní, se stalo skutečným a At the Gates se podařil husarský kousek. Vrátili se o dvacet let zpět, zahráli tak, jak jsme očekávali. Recyklují staré postupy a je na hraně, zda se nestávají svým vlastním revivalem. Jejich skladby ale mají šťávu tak pikantní, až vám shoří střeva. Poslední řadové album „Slaughter of the Soul“ mě už moc nebavilo, víc jsem užíval starší tituly, nicméně At the Gates oprášili zrovna tento model, zní však jaksi líp. Skladby jsou nyní záživnější a zajímavější.

Úvod patří podivnému mluvenému intru „El Altar de Dios Desconocido“, které svým hlasem ozvláštnil Anton Reisenegger, zpěvák Criminal a kytarista Lock Up. Ošíval jsem se, co to znamená a myslel si, že se mi do rukou dostalo něco jiného. Z omylu mě ihned vyvedla následující liskanice „Death and the Labyrinth“. Júú, úplná nádhera! Dravá nálada, melodie, na které nezapomenete a výborný Tomas Lindberg. Další sympatický jev bezesporu vidím v návratu původní sestavy. Pak už to jede z kopce do kopce (myšleno metaforicky). Singlovka má v kontextu celku najednou úplně jiné aroma. Vyniknou bicí Adriana Erlandssona, který umí jak rytmicky zářit, tak se rozjet na plný plyn. Tomasův hlas je stále hrubý - za ty roky ztratil ze své divokosti málo. Není to sice už ten pomyslný ďábel v hrdle, ale stále umí fest zařvat, rytmicky vyhulákat či melodicky vybručet. Je mu krásně rozumět a tak si můžete zaskandovat s kapelou jejich velezajímavé texty, brouzdající na pomezí poezie a novinářských fejetonů.

Zvuku není moc co vyčíst, je-li za produkcí podepsán Fredrik Nordström a za mixem Jens Bogren. Možná přílišnou uhlazenost se všemi moderními nešvary. Mít trochu zčernalý ocas a ohebnější hrany, dostala by novinka hnedle větší koule. Nálada alba brousí hrubozrnný death metal původního gothenburgského ducha, melancholické melodie neshazují dravost do močálu rozpatlanosti. Jak pak nalézt slabiny „At War with Reality“, když vás pohltí celého (celou) a nehodlá pustit?! Oprostiv od osobního přístupu, přiznávám, že mi vadí nulový pokrok. Vím přesně, co bude v písni následovat. Každý ohyb melodie, každý zvrat je dopředu jasný. Moje hodnocení je pak průměr mezi absolutním nadšením z písní jako takových, z nadšení fanouška a docela zklamáním ze ztráty staré neuchopitelnosti a stylotvornosti. Stále však vychází, že nová deska At the Gates je výborná a je radost ji poslouchat.