Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zodiac od Přibyslavi se nám připomínají s pátou řadovou deskou Starving For Flesh. Té předchozí jsme se na našich stránkách věnovali a i když to nebyl žádný trhák, úplné dno jsme taky neslyšeli. Prostě takový slabší průměr. Letošní album si ovšem dle mého názoru může troufnout na vyšší cíle. Nebo mě prostě oslovilo ve správný čas.

Třípanelový digipack nepředstavuje nic, co by si zasloužilo nekritické ovace, ale motiv na obalu určité kouzlo má. Snad je to tím, že jde o starou rytinu ze 16. století pojmenovanou Cannibalism In Brazil od nizozemského kumštýře Theodora De Bry. Konzumace amputovaných končetin a grilovaná torza bezelstně naznačují, že Zodiac si libují v lidském materiálu a modelují z něj panorama nejkrutějších snů. Hudebně je to liga osvědčených postupů a blízké spolupráce death metalu s kapkou thrashe.

Na první dotek mě oslovila přímočarost, se kterou se myšlenky zločinců Zodiac přesouvají od plánů k samotnému provedení aktu násilí. Kapela se bez záludnosti a se sympatickou upřímností vyznává ze své úchylné záliby, a to je sympatické. Vždyť i v nás klokotají promile touhy někoho zamordovat nebo aspoň parazyzovat. A dokud se vrah dívá jinam, je to ok. Jen nesmí nastat situace, kdy se ptáme proč zrovna já? To už je pozdě ptát se ... a co děti, mají si kde hrát?

Lehkým náznakem jsem vyvolal představu katapultu, který nás vymrští do kotle podladěných riffů, co se rády opakují a přísahají na účinek monotónní devastace nezastavitelnou rytmikou. Když je správná nálada, tak tenhle způsob práce mám velice rád. Lehce to připomíná Bolt Thrower a podobné spolky, které do valivého základu roubují melodické linky. Nepodezírám je z ambicí naleptat emocionální hráze, na to jsou svým způsobem prostoduché. Tak akorát vystupují nad základní kostru skladby a drží na uzdě snahy vyvléknout se z přesně ulité formy a zatoulat se do neprobádaných krajin. Maximem je koketerie s melodickou odnoží smrti ve skladbě Forsaken, Cold And Empty. Album zkrátka působí jako starý známý co jde kolem, od kterého nečekám podraz, ale ani žádnou duchaplnou hlášku. Z džísky visí nitě otřepaných nášivek a zpod paží se line nefalšovaný thrash. Je ho rozumná míra, která s přiměřeným kytarovým zvukem vyráží na cestu zpět časem někam do začátku devadesátek. Rytmicky naporcované fráze píšící kapitoly tortury nedávají moc prostoru k imaginaci, zato se nechávají dlachnit a hýčkat tím fandou, který spíš než na pokec v posluchárně filozofické fakulty zajde poklábosit do klubu. 

V součtu mi z toho vychází příjemná deska, která nejen zvukově udělala mílový krok kupředu a minulou práci nechala daleko vzadu. Starving For Flesh je hladová a může sežrat celou řadu nových obětí.