Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Atonement - Where the Light Is Devouring by Darkness

AtonementWhere the Light Is Devouring by Darkness

Sorgh18.2.2022
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Uslyšel jsem hlas a šel za ním. Nabízel jen muka a utrpení, ovšem já stál na správné straně a tak bylo na mě, abych konal. Abych rozséval zkázu a nekonečný doom.

Ten hlas by mohl patřit člověku, který si říká Almighty Blasphemer, což je jméno ortodoxní jako kráva. Tenhle chlápek velí polské sebrance Atonement, která navazuje na proslulý polský black metal a chtěla by to světu nandat po svém. Jejich představa o démonických rituálech má své charizma a zarputilý blackers by je neměli ignorovat. Už jen pro chorobný zvuk, kterým jakoby dobývali historické studny a odkrývali zřídla satanových pramenů. Jejich debutní album Where The Light Is Devouring By Darkness už podle názvu nebude hýřit originalitou, ale sklizeň je bohatá a stylově se podíváme i za černou oponu.


Tam na sever od nás vždycky uměli smíchat černozem a smrt. A i když se Atonement pohybují na scéně teprve od roku 2018, vstupují do již rozehrané bitvy. Úročí zkušenosti, které do kapely přišly zejména díky Dracovi (Arkona, Horns..) a tajemnému M. (Horns, Mystherium..). Povětšinou jde o blacková zvěrstva a je zajímavé, že Where The Light.... se projevuje s jiným zaměřením a větší rozvahou. Skladby hází bobek na rychlost, dopředu se derou s určitým sebezapřením a s rozmyslem sází ponuré riffy do zvolna se točícího mlýnku. Žádný spěch, kroky jsou rozvážné a o každém motivu jakoby se hodně přemýšlelo. Ne o složité konstrukci, ale o tom jak znásobit jeho psychologický dopad na posluchače.

 

Atonement band

 

Takže tu máme něco ne úplně typického. Pomalé tempo si asi málokdo spojí s černým kovem, ale výsledek je prostě povedený. Stačí si představit black metal bez obligátních vichřic prostých basů, bez činelů a psychicky zhrouceného krákání, a pak z toho vycházejí právě Atonement. Určitě tady hraje zásadní roli deathmetalové dvojče jdoucí svému sourozenci čile po krku. To vede k tomu, že hudba doslova balancuje na pomezí obou žánrů a pnutí je nebývale silné. Black se trošku projevuje v konstrukci, opanoval melodie i atmosféru, death metal to celé zpomalil a podepřel silnými pilíři. Podladil zvuk a přidal výraznou baskytaru. Suverénně dominuje několika skladbám, ve kterých vášnivě drtí jednoduché riffy a v těchto okamžicích cítím nejsilnější momenty desky.


Že je rock'n'rolový rytmus návykový a svůdný a dokáže se prosadit i v napohled neúrodném revíru, se ukazuje ve skaldbě Chalice Of Misterious Whyspers. Atonement nevydrželi neustálý těžkotonážní nápor a jemně odlehčili. Efekt je okamžitý a člověku spadne ze srdce kus zvětralé skály, není však čas ztrácet čas a měnit zbrkle názory. Rytmus se záhy hroutí a zpomaluje do matérie hustého kalu. Kruh je uzavřen, veškeré výdobytky setřel zmar. Album dostává podobu nekompromistního umrlce, jehož hlas rve útroby zevnitř. Chorý zpěv obhajuje hřbitovní atmosféru alba od prapočátku a nezapadá do počátečních blackmetalových nadějí. Vybočuje kamsi do hájemství brutal deathu, kde je chropot prostým normálem. Zpěvák do toho dává vše a každý chrchel v jeho krku rezonuje v lepivých provazcích.    

I takhle dobře může vypadat srostlé dvojče, jedno druhému oporou a ne rivalem. Tahle zatěžkaná deska přináší od všeho trošku, nalézt bychom určitě mohli i stopy doomu. I přes nekvalitní a zahleněný zvuk se dá opakovaně roztočit.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky