Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nový počin Atramentus musí přilákat všechny doomové fanatiky libující si ve funerálních rytmech, ve kterých se zastavuje čas i život. A hlavně tady zaživa chcípe stařena naděje, jejíž podlamující se, třesoucí kolena nemají sílu odvrátit neodvratitelné. Kapela se rozhodla zhudebnit ty nejmocnější doomové okamžiky a pojmout jejich zhudebnění co možná nejobsáhleji. Epicky, ve vší ponurosti, s přihlédnutím na prvky typické pro žánr, a také s vlastními fragmenty, z nichž některé se zavrtají v mozku pěkně hluboko. Jako třeba to naprosto choré zlověstné mručení! Album Stygian je kolosální tryzna.

Atramentus vnímám na poli funerálního doom metalu a metalového scény obecně jako nováčky, jakkoli materiál na debut úplně čerstvým není. Za jeho konceptem stojí  Philippe Tougas, maník, který vedle Atramentus působí v celé řadě dalších kapel a projektů (za všechny Chthe'ilist). Svůj pohřební marš vytvořil už mezi léty 2012-13, načež jej uložil k ledu, aby jej později v roce 2018 znovu aktivoval vytvořením kompletní sestavy Atramentus. Poslechněme si tedy surové třískladbové dílo dunící epickou silou ryzího doom metalu.

Ano, Stygian má symbolizovat nelítostnou a bolestnou symfonii zkázy, všeobjímajícího zániku. Místo, kam zavedla jedince potřeba vše zúčtovat. Pokleknout a nechat se pohltit ohromnou silou vyšší podstaty, alegorií všeho zakončení. Z hor vystoupí Ti, kteří počítají. Člověk je najednou malý tvor, dusící se svou bezvýznamností, jehož životní etapa plná přešlapů je u konce v podobě pohlcení větrem a věčnou temnotou. Krajina kolem je zmrzlá na kost, kusy ledů trčí ze dna jezera a vichr burácí velkou silou. Je to spasení nebo zatracení?

První setkání byla formou ukázek spuštěných na bandcampu labelu a rovnala se velkému natěšení. Bylo až odzbrojující. Poslech alba jako celku ale stejné pocity už nevyvolal, spíš po celou dobu přemýšlím, kam se mi vytratily a kde je jim konec. Ten mocný efekt detailně zachyceného zmaru někam vyprchal. A to jsem album nejednou odložil a jen tiše kolem něho našlapoval. A zkoušel to znovu a znovu. Materiál Stygian mi nakonec přijde víc jako urputný funerál, protože tak velí pravidla, než album, které si umí samo zadiktovat. Což je v konečném sumáři oproti prvotním vzorkům a očekáváním trochu zklamání. Zprvu ta síla desky vypadala skutečně opravdověji.

Možná mi vadí ta hra na efekt. Jako by Atramentus dbali až moc na jeho účinek, na ten hrůzy plný tvar, co nás objímá a dusí, ale přitom jej lze snadno opustit a nenechat se vtáhnout. Silně podmanivé momenty střídají ty fádnější, někdy mi zcela uniká přínos přirozenosti na úkor pocitu něčeho monstrózního, nad rámec běžného uvažování. Těžkotonážní funerál si holt klade podmínky a vysoké nároky. Asi nejsem hoden...

Stygian je albem tří dlouhých kompozic a jejich velkého potenciálu. Umění Atramentus v podstatě odkazuje na mistry funerálního doomu, na Mournful Congregation nebo třeba až na zrůdnou mystérii Thergothon. Album zdobí krásný obal, velmi povedené logo a skladby se dají jednoduše rozdělit a dva metalové kolosy a jeden těžce ambientní ekvivalent totální beznaděje. Doom metalové panoptikum hrůzy provází variabilní vokál, dle mého ten nejvýživnější artikl smutečního průvodu Atramentus. To skučení je mnohdy až nelidské.

Celkově mi ale u Stygian chybí trochu víc odvahy a chuti se povznést, nenechat se svazovat funerálními pravidly. Některé momenty by si zasloužily větší péči a mohly být náležitě důvěrněji rozvedeny. Takto album někdy působí až moc chladně. Jsou tu varhany, ale jejich úloha není nijak významná, natož odlišná od velkých předchůdců. Prostě tu jsou. Druhá skladba se po klasicky znějícím pohřebním žalozpěvu zlomí v dark ambientní procesí vedoucí kroky hlavní postavy na věčnost. Je to posvátný okamžik a tak je s ním také naloženo. Výplach spuštěný v závěru třetí skladby jako by přišel až moc pozdě, čekal jsem ho dřív, nebo klidně dvakrát a nechat skladbu víc rozdovádět. To ale drtící soukolí Atramentus zkrátka nepovolilo.

Rozhodně nejsem zklamán, ale má velká očekávání nakonec nebyla naplněna. Protože byla opravdu velká. Během poslechu jsem pořád omračován, ale stejně také utvrzován, že tahle tuhá síla není tím velkým albem, za které jsem Stygian měl. Stejně tak ale věřím, že tento materiál přijde mnohým charismatičtější, přesvědčivější, dá jim víc. Já se musím spokojit s fragmenty, z nichž jsou některé opravdu výjimečné. Celé album mi úplně nelepí.