Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Aura Noir je pojem. Stojí za ním trojice skvělých muzikantů, jejichž jména v blackmetalovém světě mají zvuk. S aktivitou tohoto spolku však příliš nehýří, jelikož se v mezidobí pilně věnují jiným kapelám, ale když už s něčím vylezou, je to vždycky paráda. Na pokračovatele další řadové desky jsme čekali nějakých šest let. Čekání je u konce, nadšení je velké, tak proč si to neužívat. Novinka nese takřka eponymní název Aura Noire.

Tahle kapela vždycky hrála absolutní špínu a bordel. Novinka není výjimkou. Však co také od legendy čekat. Nová deska je další hromadou navztekaného thrashe, který je náležitě sytě očerněn dávkou norského pradávného blacku. Nechybí punková agrese a… a to je vlastně všechno. Syrová záležitost kopající kolem sebe, jak rozvášněný potenciální potomek GG Allina a Wendy O. Williams. Kdyby totiž tihle dva čistě teoreticky měli dítě, určitě by dělalo randál, jako to dělá Aura Noir. Nic není svaté, vše je povolené a přesto to má jiskru a nápaditý spád.

Album Aura Noire je plejádou svižných riffů a ostrých škopků. Úplně si užíváte to cinkání činelů ve šlapavém rytmu, které doprovází vytažená basa a rozverný zvuk kytar. Vokál je pochopitelně na úrovni řádně vychlastaných hlasivek, protože pak by pozbyl autentičnosti thrashujícího rázu. S čistým svědomím mohu desku připodobnit k aktuálnímu rozpoložení velikánů Darkthrone. Jisté souvislosti v hudebním směru obou kapela jsou vystopovatelné. Syrová a přesto svěží náplň. Rychlý a efektivní tah na bránu. Od toho se také odráží víceméně krátká stopáž, která sahá lehounce přes půl hodinu. To jí však k dostatečnému vyždímání akorátně stačí.

Já vám nevím, ale takhle si představuji divoký thrash. Nepotřebuji k tomu barevné obaly, džísky plné nášivek, velké jazyky od kecek a ještě větší kšilty na síťovce na palici. Nechci se vysmívat thrash metalu, i v blacku je celá řada nezlomných a zkázyplných bubáků a hastrmanů. Jenže pokud se zaměřím na hudbu, tak tu vážně ultimátně agresivní většinou tvoří lidé, kteří si s image moc hlavu nelámou. Proč taky. Aura Noir je toho zářným příkladem, možná za to taky může fakt, že se všichni tři aktéři už dostatečně vyblbli ve svých mladších letech a jinak zajímavých angažmá u kapel, kolem kterých kraluje mnoho kultovních statusů. Prostě nemám ani chvilku na to, abych o uvěřitelnosti takhle naštvaného materiálu jakkoliv pochyboval. Žádný kalkul, natož nějaké vezení se po moderní vlně. Hovno, tak to prostě není, na rozdíl od nekonečného zástupu nových a mladých umělců, zvláště u těch, jejichž raketový vzestup je až s podivem… Ale to sem nepatří.

Aura Noir na nic nečekají a v první vteřině na vás vypálí ostrou palbu, kterou udržují v dostatečně mohutné kadenci po celou tu půl hodinu. Chytí vás to za flígr a začne rozhýbávat údy. Energie a tlak, který nemá chybičku. No, možná zní trochu zastarale, ale v takové míře, že vám to vlastně nepřijde a ve výsledku nikterak nevadí. Ta dravost a svižnost je jednoduše odzbrojující a především plně funkční. Vítejte zpět na scéně pojem, který dosud nevydal chabou nahrávku. Aura Noir opět září.