Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Umírající nevěsta už dávno nerozvíjí svůj styl, jak tomu bylo v devadesátých letech. Tenkrát každé album mělo svoji tvář, jasně rozeznatelnou jednu od druhé. Poté, co ji narostla křídla, která konzervativní fanoušci hned ustřihli, natáčela jedno stejné album za druhým, což jí bylo samozřejmě vyčítáno také. Podotýkám, že jsem zasněným příznivcem skoro každého počinu MDB, jen poslední dobou jsem i já naznal, že už toho bylo nějak moc bez šťávy. Výjimkou budiž „Evinta“ a nějaké to EP, co mě na moment vytrhlo z letargie.

Veřejností a vlastně i kritikou kladně přijatý předchůdce „A Map of All Our Failures“ mě svým návratem kamsi do dřevních dob spíše odradil, nenadchl, jak se sluší na správného pamětníka starých dobrých časů. Ale tohle jsem už tisíckrát říkal a napsal na úvod každé recenze na album od MDB. Moje očekávání dalšího záseku do bohaté diskografie smutníků z UK bylo tudíž bez větších emocí a chladné. Navíc po posledním tvrďáckém albu jejich souputníků Paradise Lost jsem byl o stagnaci, o zamrzlících dokonale přesvědčen. O co zajímavěji pak působí poslední řadovky Ahab nebo Shape of Despair?!

Novinku „Feel the Misery“ (věru originální název) jsem si jen poslechl na youtube a nevěřil svým uším. Ono to zase funguje! Občas dokonce zazní i nějaké to zpestření. Novinka je skvělá! Abych si zkrátil dobu čekání na fyzický nosič s bookletem a textíky, desku jsem si samozřejmě „vypůjčil“ a naplno propadl jejímu kouzlu, s šarmem nehynoucí nevěsty, která se nehodlá vytratit do světa pouhých vzpomínek. Dává nám na pamětnou, že s ní musíme ještě počítat.

V sestavě opět nastala změna a kupodivu se v ní po patnácti letech objevil původní strunař Calvin Robertshaw, který po procentním debaklu (doposud nechápu ten neúspěch, album bylo fenomenální) odešel. Andrew Craighan má tak v tandemu chlapíka, který pomáhal definovat MDB a z desky to doslova čiší. Je mi víc než sympatické, že se pánové a dáma vykašlali na to být za každou cenu tvrdí, temní a chladní. Opět se dostala na řadu silná melodie, zajímavý čistý zpěv… a kontrasty. Když se jim zamane, zahřmí fest. Kytary drhnou kila, Aaron growluje, řičí, sténá, vyhrožuje. Je zlý a majestátní. Pak se rozehrají housle a klávesy, akustické vybrnkávačky, něžný zpěv vzpomíná se slzou v oku…

Hodně se tentokrát zapracovalo na gradaci a na změnách tempa. To není za každou cenu pomalé, viz úvod „And My Father Left Forever“. Vcelku heavy kytary s dominantní náladou dávají lehce vzpomenout na klenot „Like Gods of the Sun“. Tedy spíše se o něj otírá. Jdou jinou cestou, jen ten feeling mi takřka dvacet let starý monument připomněl. Ono těch vzpomínek bude více, ale jak podobné kroky nemám v oblibě, protože dávají na pamětnou, že je kapela mrtvá, tentokrát bych řekl, že MDB poučeni ze své více než bohaté historie vytasili nahrávku, kde se mísí to nejlepší plus nové inspirace. Evidentně se tvůrci letos nechali múzami líbat o něco více. Proto pak nebolí, když se střídají takové protiklady jako dvojka „To Shiver in Empty Halls“, která evokuje moji nejoblíbenější fošnu „The Light at the End of the World“, která zase tenkrát obracela svou tvář k prvním dvěma klenotům v tehdejší moderní podobě. O šestnáct let později udělali tento krok znovu a zase jim to prošlo.

Bohužel původní duch přílišným ředěním na novince je zachován jen coby připomínka za slovy, za gesty. Ta tam je ta těžká, nezapomenutelná atmosféra. O tu se MDB pokoušeli na předchůdci, a jak to dopadlo! Jsem tedy spokojený, že neustrnuli v dávné historii, trochu se odpoutali a nebáli se zakomponovat i podmanivou perlu „A Thorn of Wisdom“, kde do klávesových nástrojů vstupuje geniální basa s šamanským rytmem doprovázená stejně rozhoupanými bicími. Aaron působí jako Billy Corgan a já si opět vzpomněl na starší song MDB, a sice „Le Figlie della Tempesta“, který se také velice lišil od zbytku jinak ryze doomového alba „The Dreadful Hours“, které bylo asi poslední z řady geniálních řadovek umírající nevěsty. Pak nastala stagnace a touha nahrávat každý rok něco (někdy i víc) ze skupiny doslova vycucla energii a velikost předchůdců.

Dost ale zklamaného lamentování. „Feel the Misery“ je náplastí na raněná fanouškovská srdce. Titulní píseň budiž krásnou ukázkou všeho, co činí z MDB výjimečnou, legendární nádheru. Dokazuje, že kapela nepatří do starého železa. Skladba obnáší jen to, na co jsme zvyklí, co jsme tisíckrát slyšeli a pro co je tak milujeme. Klip, který song doprovází, jen podtrhuje vše, co jsem napsal. U jiného interpreta by se jeden zřejmě ošklíbal nad kýčem opakovaným do zblbnutí, ale MDB nám na zlatém podnose rozvařenou jitrnici předloží tak, že máte pocit, že mlsáte jelena na smetaně s karlovarským knedlíkem a přitom koukáte na Godarda. Že je nová deska zasloužilých umělců My Dying Bride výborná a že ji budu milovat, jsem byl přesvědčen zejména po prožití neuvěřitelně křehké krásky „I Almost Loved You“. Já, starý, okoralý vzteklý pes i slzu uronil. Vůbec není metalová, ani rocková. Klávesovka s jemným zpěvem ve vás vyvolá obrazy vesmíru, zapomenutých lásek, vzpomínek na ty, co jste ztratili… Dojemná melodie je snová a pro následující, závěrečnou „Within a Sleeping Forest“ vytvořila most přes řeku fantazie. „Within…“ desku uzavírá v pravdě nejzajímavější písní, co jsem od MDB za dobrých deset patnáct let slyšel.

Jak shrnout pocity z „Feel the Misery“ do pár slov? My Dying Bride novátorští a progresivní už asi nikdy nebudou, ale naštěstí se vykašlali na touhu znít brutálně za každou cenu a předložili nám to, co umí nejlépe. Tedy majestátní, skvostné a poutavé melodie, housličky a pocit, že se děje něco osudového. Nic nového pod sluncem, jen zatraceně dobrá nahrávka.