Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Autumn Hour - Dethroned

Autumn HourDethroned

Sarapis13.1.2011
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: hi-fi Philips FWM154
VERDIKT: Autumn Hour se představují metalovému publiku zajímavým debutem, který rozhodně stojí za poslech. Žádné zázraky však od „Dethroned“ nečekejte, ty doufám příjdou na následujících albech. Zatím je to umístění na postupových příčkách do první ligy. Teď ještě udržet tým pohromadě a zvládnout baráž…

Předpokládám, že kapela Autumn Hour je pro mnohé z našich čtenářů zatím neznámým pojmem, takže se ji v následujících řádcích pokusím v krátkosti představit. Počátky tohoto čtyřčlenného souboru pohybujícího se v žánrovém prostředí progresivního power/thrash metalu sahají do roku 2003, kdy zpěvák Alan Tecchio, zkušený z působení v několika heavy a thrash metalových kapelách v čele s Watchtower Rona Jarzombeka, rozjel spolupráci s kytaristou Justinem Jurmanem, jejímž výsledkem bylo pár demonahrávek do šuplíku pro strýčka příhodu. Historie Autumn Hour se pak dále rozvíjí až v roce 2008, kdy se dvojice autorů opět dává dohromady a s rozšířením line-upu o baskytaristu Clinta Arenta (ex-Seven Witches) a bubeníka Davea Lescinskeho (rovněž ex-Seven Witches) vzniká plnohodnotná kapela, schopná koncertovat a nahrávat ve studiu. Výsledkem kooperace těchto čtyř osob je debutové album „Dethroned“.

Toto koncepční album vyšlo už v roce 2009, ale jednalo se pouze o americkou edici a teprve až na počátku roku 2010 se prostřednictvím firmy Cyclone Empire dostalo i k nám do Evropy. Hudební základy pro tuto desku byly položeny roku 2003 hlavní dvojicí skladatelů Tecchio-Jurman na zmíněných demáčích, zaznamenané nápady pak byly o pět let později kompletní sestavou upraveny a doplněny o úplně nový materiál. Navzdory tomuto dlouhému a přerušenému procesu komponování skladeb nevyznívá deska „Dethroned“ roztříštěně. Album je sice rozděleno na tři části, ale to se týká spíše textového konceptu, hudební tvář zůstává neměnná. Jak už jsem naznačil v úvodu, pole působnosti Autumn Hour představuje „lehce progresivní“ power/thrash metal. Dominatní složkou je power metal amerického střihu (Vicious Rumors, Seven Witches), ale hudební výraz zahrnuje i přesahy do groove metalu a sem tam je možno postřehnout i odkaz Texasanů Galactic Cowboys. Alan Tecchio je schopný zpěvák a svým dobrým výkonem táhne kapelu kupředu. Klasické heavy metalové polohy zvládá s nadhledem, má cit pro použití vícehlasých harmonií a když je potřeba přitlačit na pilu a zařvat něco z plných plic, nemá s tím problém. Zvuk nahrávky je přesně tak hutný a masitý, aby vyzněla jak podladěná tvrdost neústupných riffů, tak i pochmurné melodie či působivé kytarové vyhrávky.

 

Na albu se nachází jak hitové, či lépe řečeno výraznější skladby, tak i ty méně zdařilé, kterým se nedaří vyšplhat na slunce z šedi průměru. Šedou myškou bych mohl označit hned první regulérní skladbu „End User“, trochu hůře je na tom balada „How Were We Supposed to Know?“, která měla být zřejmě pootevřeným stavidlem emocí, ale ubližuje ji přílišná repetitivnost ústředních motivů. Od závěru desky bych také očekával velkolepější finále. Naopak spokojenost vyvolávají skladby jako „Techcceleration“, „Unbelievable“, klipovka „Fade Out“ či titulní song. Cover od Eurythmics „Here Comes The Rain Again“ se kapele také nadmíru povedl. Celkově na desce tedy převažují pozitiva, i když k dokonalosti se Autumn Hour budou muset ještě nějakou chvíli probojovávat.

Povzbudivé je, že Autumn Hour nezpívají o povrchních tématech, ale zabývají se hlubší tématikou. Na tomto koncepčním albu vycházejí z literární předlohy knihy „The Singularity is Near“, což je publikace známého amerického myslitele a vizionáře Raye Kurzweila. Hned vzápětí však musím dodat, že texty si kapela zřejmě nechává pro sebe, takže zjištění, že se Autumn Hour probírají v problematice vztahu a dopadu moderních technologií na člověka je zároveň poslední instancí mého pátrání. Škoda, mohlo by jít o zajímavé počtení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky