Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Záleží na tom, co kdo od páté řadovky čekal. Agalloch během své kariéry dokázali hezky provětrat karty žánru a zatraktivnit ho, připouštěli k sobě black s folkem a u štěňat si nikdo nebyl jist, po kom zdědí více genů. V návratu k osvědčené metodě já problém nevidím, naopak se mi vrací chuť.

Stejně jako podle starších, ozkoušených scénářů i nynější hodinový příběh začíná odvíjet cívku pomalým akustickým drnkáním, než se následně do strun mohutně udeří a lesní ovzduší získá na síle bouřkového ozónu. Skromný cinkot strun se nevytrácí, naopak zůstává neustále přítomen a vrací přirozenou jiskru nastupující vrčivé zlosti elektřiny.

Agalloch zpomalili drezínu ženoucí se po kolejích progrese a na nejbližší výhybce zahnuli na mírně orezlou dráhu vedoucí zpět pod nízké větve modřínů. Někdo by řekl ústupek, jiný by mluvil o vykrádání sebe sama, já na to mohu říct jen to, že se mi ta deska líbí a v téhle poloze to Agalloch sluší. Po předchozím Marrow Of The Spirit, u kterého mi trávení sebralo víc času, nyní nemám pocit plného břicha, ale materiál mnou protéká plynule a bez zádrhelů. To je potom radost sedět na záchodě. A i když jsem si nakonec předchozí desku oblíbil, nynější poloha lépe souzní s vibracemi mé teplem namáhané psýchy. Agalloch s radostí v očích otáčejí triedry k větší epičnosti a chmurné romantice vlhkých hvozdů, kde nosit pláštěnku je pod úroveň zálesáka, který ji rád přenechá víkendovému houbaři opojenému svou nezávislostí. Avšak hrubost lesní práce nezmizela, místy vylézá na povrch a stačí nebát se a sáhnout si na ostří. Taková The Astra Dialogue je krásným příkladem drsnějšího zacházení, které nepostrádá laskavost a vztah dřevorubce ke dřevu. I když bez milosti řeže, to, co řeže, má rád.

Při poslechu máte pocit, že cestami „sfér“ už jste kdysi procházeli, i když se tenkrát jmenovaly jinak a značení na stromech od té doby smyla řada dešťů. Pravděpodobně neobjevíte mnoho nového, lesní svět se tváří jako v dobách alba Ashes Against The Grain, které považuji za to nejlepší, co kdy kapela vydala.

Osvědčená struktura rytmických kytar, ze které je složeno spodní patro lesní flóry nás vede jednoduchými a opakujícími se melodiemi, jimž nechybí vnitřní kouzlo a tvoří bezpečné zázemí vyšším keřům a stromům. Na jejich listech se jako hra světel a stínů  zobrazují sólové malby, které stejně jako něžný šepot umí zaburácet kletbu a poslat zlolajného adjunkta k šípku.  

Přesto že jde o dobře známé lesy a stezky v nich, můžeme občas narazit na bylinku, která nás překvapí svou vůní a vnese do příjemné rutiny prvek novosti. Taková je zhruba půlminutová pasáž v posledních fázích skladby Dark Matter Gods, která probouzí uvadlou aktivitu a upozorňuje na nutnost pečlivého zkoumání nahrávky. Tenhle úsek boří všechny namyšlené odsudky o stagnaci a jeho ojedinělost tyje právě ze své jediněčnosti, jako když se skrz hutné mlhy houští prořízne světlo zapadajícího slunce. Zkrátka, je potřeba neuvadat s pocitem, že Agalloch už nemají co říct, ale že v každém koutě lesa, i v těch už prohlédnutých, se může skrývat kýbl dukátů. Nebo taky vyhozená pračka nabízející avantgardní spojení techniky s přírodou. Stačí překonat lenost a projít cestu znova.

Album nabízí devět skladeb, které vám na hodinku v pokoji vysadí lesní školku. Tři z nich instrumentálně zhmotňují tělo hada – caput, cor, cauda. Latiníci ví, ostatní dostudují a pro zbytek populace jen informace. Celkově je to fakt pěkná deska, která si zaslouží napřed pozornost a potom snad odsudky.