Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Agalloch - The Serpent & The Sphere

AgallochThe Serpent & The Sphere

Sorgh1.7.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Tolik negativních reakcí v nejbližším okolí jsem nečekal. Je ta deska opravdu tak špatná? Já nesouhlasím, ale lidé asi čekali něco jiného než staré a obehrané balady. Je to typický příklad nárazu většinového očekávání do stěny tvůrčího cítění.

Záleží na tom, co kdo od páté řadovky čekal. Agalloch během své kariéry dokázali hezky provětrat karty žánru a zatraktivnit ho, připouštěli k sobě black s folkem a u štěňat si nikdo nebyl jist, po kom zdědí více genů. V návratu k osvědčené metodě já problém nevidím, naopak se mi vrací chuť.

Stejně jako podle starších, ozkoušených scénářů i nynější hodinový příběh začíná odvíjet cívku pomalým akustickým drnkáním, než se následně do strun mohutně udeří a lesní ovzduší získá na síle bouřkového ozónu. Skromný cinkot strun se nevytrácí, naopak zůstává neustále přítomen a vrací přirozenou jiskru nastupující vrčivé zlosti elektřiny.


Agalloch zpomalili drezínu ženoucí se po kolejích progrese a na nejbližší výhybce zahnuli na mírně orezlou dráhu vedoucí zpět pod nízké větve modřínů. Někdo by řekl ústupek, jiný by mluvil o vykrádání sebe sama, já na to mohu říct jen to, že se mi ta deska líbí a v téhle poloze to Agalloch sluší. Po předchozím Marrow Of The Spirit, u kterého mi trávení sebralo víc času, nyní nemám pocit plného břicha, ale materiál mnou protéká plynule a bez zádrhelů. To je potom radost sedět na záchodě. A i když jsem si nakonec předchozí desku oblíbil, nynější poloha lépe souzní s vibracemi mé teplem namáhané psýchy. Agalloch s radostí v očích otáčejí triedry k větší epičnosti a chmurné romantice vlhkých hvozdů, kde nosit pláštěnku je pod úroveň zálesáka, který ji rád přenechá víkendovému houbaři opojenému svou nezávislostí. Avšak hrubost lesní práce nezmizela, místy vylézá na povrch a stačí nebát se a sáhnout si na ostří. Taková The Astra Dialogue je krásným příkladem drsnějšího zacházení, které nepostrádá laskavost a vztah dřevorubce ke dřevu. I když bez milosti řeže, to, co řeže, má rád.


Při poslechu máte pocit, že cestami „sfér“ už jste kdysi procházeli, i když se tenkrát jmenovaly jinak a značení na stromech od té doby smyla řada dešťů. Pravděpodobně neobjevíte mnoho nového, lesní svět se tváří jako v dobách alba Ashes Against The Grain, které považuji za to nejlepší, co kdy kapela vydala.

 

 

Osvědčená struktura rytmických kytar, ze které je složeno spodní patro lesní flóry nás vede jednoduchými a opakujícími se melodiemi, jimž nechybí vnitřní kouzlo a tvoří bezpečné zázemí vyšším keřům a stromům. Na jejich listech se jako hra světel a stínů  zobrazují sólové malby, které stejně jako něžný šepot umí zaburácet kletbu a poslat zlolajného adjunkta k šípku.  

 

Přesto že jde o dobře známé lesy a stezky v nich, můžeme občas narazit na bylinku, která nás překvapí svou vůní a vnese do příjemné rutiny prvek novosti. Taková je zhruba půlminutová pasáž v posledních fázích skladby Dark Matter Gods, která probouzí uvadlou aktivitu a upozorňuje na nutnost pečlivého zkoumání nahrávky. Tenhle úsek boří všechny namyšlené odsudky o stagnaci a jeho ojedinělost tyje právě ze své jediněčnosti, jako když se skrz hutné mlhy houští prořízne světlo zapadajícího slunce. Zkrátka, je potřeba neuvadat s pocitem, že Agalloch už nemají co říct, ale že v každém koutě lesa, i v těch už prohlédnutých, se může skrývat kýbl dukátů. Nebo taky vyhozená pračka nabízející avantgardní spojení techniky s přírodou. Stačí překonat lenost a projít cestu znova.


Album nabízí devět skladeb, které vám na hodinku v pokoji vysadí lesní školku. Tři z nich instrumentálně zhmotňují tělo hada – caput, cor, cauda. Latiníci ví, ostatní dostudují a pro zbytek populace jen informace. Celkově je to fakt pěkná deska, která si zaslouží napřed pozornost a potom snad odsudky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 2.7.14 11:41odpovědět

Mnoho mně ta deska nedává a ve srovnání s dosavadními alby Agalloch je to ústup směrem k průměru. Každá kapela má občas slabší chvilku a dopředu hledím s optimismem. Tentokrát ale lehce nad laťku. 60 %

Victimer / 1.7.14 8:52odpovědět

Pro mě velmi plochá, nevýrazná deska. Předchozí Marrow... mě taky nebavila, takže v případě Agalloch se obracím do minulosti.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky