Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Autumnist - Anatomy Of Shadows

AutumnistAnatomy Of Shadows

Jirka D.11.2.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od AMPromo
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Jedno z pozoruhodných alb loňského roku, za kterým stojí za to se ohlédnout.

K projektu Autumnist přistupuju podle všeho z úplně jiného směru než jejich tradiční posluchačská základna. Částečně tak soudím asi proto, že jejich první (The Autumnist, 2009) a třetí (False Beacon, 2018) album byly obě oceněny v anketě Radio_Head Awards jako album roku, zatímco já k nim přišel skrze druhou desku Sound of Unrest (2013), která jednak žádnou takovou cenu nedostala, jednak jí mám úplně nejraději a rovněž se prý nese v duchu mírného odklonu od elektroniky k organičtějšímu zvuku. Uvádí se v dostupných materiálech. Takže asi není pro Autumnist tak úplně typická. Asi na tom něco bude.

 

Autumnist

 

Loni v září na domácím slovenském labelu Deadred vyšla nahrávka čtvrtá, která podle všeho žádný odklon nenabízí, ale přesto mi sedla výtečně (na rozdíl třeba od False Beacon), a to tak, že se mi od té doby v různých odstupech, ale pravidelně objevuje v přehrávači. Jak je to možné?

 

Autumnist, jak už jsem psal výše, je v podstatě projekt Vlado Ďurajky, kolem kterého je seskupen ansámbl dalších muzikantů, jejichž nástrojové spektrum na to jde hodně zeširoka. Kytara, baskytara, bicí, syntezátory, trombon, trubka, saxofon, samozřejmě zpěv a do toho samotný Vlado se svými zvuky, rovněž syntezátory, vstřícným pohledem k psychedelii, krautrocku, EBM, klasickému disco a dostatečnou fantazií dát to všechno dohromady, přes sebe, neztratit se v tom, a ještě z toho vykřesat něco zajímavého. Což se tentokrát myslím povedlo skvěle a album Anatomy of Shadows tak nabízí pestrou žánrovou i výrazovou paletu, která se nijak nebije, nekříží a přes velký rozptyl použitých prostředků ve výsledku vytváří celistvě působící a posluchačsky vděčnou desku se silnou atmosférou.

 

 

Kde v ní začít? Tohle je otázka na každého jednotlivě, ale osobně doporučuju temnější, pulzující věci typu Table Mountain, která v sobě má sílu soundtracku nočního města, v jehož uličkách se krásně bloudí, ale taky se v nich možná schyluje k něčemu ošklivému. Z druhého konce můžete zkusit velmi lehkou, éterickou Softie s hostující Ninou Kohout, která mi v tom nejlepším připomíná tvorbu Floexe a i přes svou light náturu neztrácí nic z vnitřního, podpovrchového pnutí, které lze cítit napříč celou nahrávkou. Výborná je i zpěvná a na desku docela auforická Storm Away, nebo naopak velmi temná Bring You Fade. V podstatě bychom tímto došli k tomu, že každá skladba umí něco nabídnout, každá se po chvíli stává samostatnou jednotkou, jednoznačně poznatelnou a svébytnou, a v důsledku je pak těžko něco vybírat - doporučit lze prostě poslech od A do Z. 

 

Anatomy of Shadows balancuje mezi mnoha žánry a přístupy, aniž by jako album působilo roztržitě nebo nesouměrně. Dominantní elektronika do sebe vstřebává vlivy psychedelie, blíže nespecifikované alternativy, ale třeba i inteligentního popu, což všechno dohromady tmelí lehce potemnělou, zamyšlenou a takovou zamlženou náladou, do níž je zážitek se opakovaně nořit. Je to deska poslechová, přemýšlivá a k přemýšlení podbízející, takže bych spíš odhadoval, že cílová skupina se bude rekrutovat z podobně naladěných jedinců. Čím jsem starší, tím víc mám pro něco takového pochopení.

 

Autumnist


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky