Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tahle deska by se také mohla jmenovat „Z lásky ke starým strojům“ a byla by to vesměs pravda. Aleš Vejnar, který stojí za tímto projektem, totiž přivedl na svět hudbu, kterou miluje a udělal ji na ďábelských strojích. Jak jste si mohli povšimnout v našem rozhovoru, tak těch strojů – tedy analogových syntezátorů – bylo opravdu hodně (na 25 typů) a Avarp je vlastně jejich vesmírem.

Avarp je poklonou starým sci-fi filmům a umělcům, kteří se jako první vydali cestou tvorby zvuku na zcela jiných nástrojích, které však skýtaly tehdy jinak nedostižné možnosti. Mozkem projektu je Aleš Vejnar, který po 3 roky experimentoval se zvukem a stavbou skladeb – a na desce je to hodně znát. Avarp ovšem není zdaleka jen čistě dílem elektroniky (ačkoli analogové) a tudíž se dá říci, že se tu i skutečně „hraje“. Kostra skladeb je mnohdy postavená na živých studiových hudebnících, tj. živé bicí sestavě, baskytaře a různých podobách kytar (u nich už se ale jedná o podobný experiment jako u analogů). Jako vzorový poslech by mohla posloužit čtvrtá skladba Ground Loops – rozjeté bicí a zefektovaná kytara, vše okolo vesmír futuristických zvuků se svou svéráznou atmosférou. .

Předestavme si jeden ze strojů, hostujících na desce: ARP 2600 – stroj vyrobený US výrobcem a legendou v tomto analogovém světě, ARP Istruments. Vyráběl se deset let a jeho bezmála kultovní zvuk a možnosti jej dostaly až do Hvězdných Válek, kde vlastně stvořil hlasivky A2D2. ARP vyrobili od počátku tři barevné variace, jeho rejstřík jste mohli slyšet i od Pete Townshenda (The Who), neododlal mu Stevie Wonder nebo z mého pohledu nejvěhlasnější umělec – Herbie Hancock. ARP 2600 je legendou v tom pravém slova smyslu. 

Aleš vytvořil velkou a příjemnou porci futuristických zvuků, jimiž doslova maluje všude okolo posluchače a jen on sám dokáže včas opustit svou fascinaci, aby skladby měly svůj řád a nesklouzly v jeden divoký experiment. Líbí se mi prokládání „divočejších“ věcí s živou rytmikou s věcmi postavenými čistě na elektronické / analogové bázi. Tady je ta fascinace zvukem a ty možnosti, jaké Aleš měl, fakticky tím hlavním a vlastně není už nic víc potřeba. Nechybí zpěv, naopak zajímavé by byly samplované proslovy třeba z určitých filmových děl (ale aby to neznělo jako výběr hudby z filmu). Spoustu určité řeči těchto mašinek nejde nepoznat ze starých filmů nebo od umělců, kteří zaměřili celou svou tvorbu na syntezátory (především Jarre). A pokud máte rádi futuristickou hudbu ze starých filmů, bude to docela dobrodružná výprava.

Skladby mají pevně danou kostru, nejsou ale zdaleka o jediném motivu a rozvíjeném nápadu. Mnohdy mám pocit, že se toho na mě žene odevšad spousta, ale vždy to včas vyprchá, či se zručně přetransformuje v jiný přístup. Je to hudba s momenty překvapení, kdy nikdy nevíte, co se bude dít za okamžik. Což je v dnešní době, kdy víc a víc kapel hraje k uzoufání nudně předvídatelnou hudbu, velmi příjemné.

Deskou prostupuje i řada zajímavých hostů, jejichž nástroje ale nebudete mít šanci identifikovat snadno. Avarp ale také není bigbít z garáže nalevo od kolárny. Profesionálně umí klamat tělem a ví, že v tom je jeho kouzlo. Hledejte tedy Marcela Bártu a jeho saxofon, můžete se pokusit najít i Garyho Lucase. Je docela sranda rozpoznávat ty směsice zvuků, z nichž některé jsou klapkami rozezvučené syntetizátory a jiné kytarami pod efektem a třeba na echu.

Avarp je svéráz, to bez debat. Zvukově lahodný, experimentální, bohužel posluchačsky okrajový (ne každý tohle kouzlo ocení).

Dávám 20 bodů rezervu s tím, že příště se mohou dít ještě větší věci a já v ně pevně věřím. A těším se i na živé provedení, které by v tomto případě mohlo být hodně zajímavé.

Pro zvídavé z vás doporučuji přečíst si  rozhovor s Alešem, který jsme nedávno spáchali.