Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jedna část muzikantů se pořád bude snažit posouvat hudbu do jiných rozměrů, než je běžně zvykem. S jedním nevšedním pohledem na urbanistický rozvoj Londýna přišla kapela Voices a nabízí městu možnost směřovat cestou nelehkou, ale zvláštní. Takovou, která ukazuje méně viditelné a mnohdy tajené aspekty života této megapole.

Kapelu Voices z Anglie tvoří kvartet muzikantů, který k vyjádření hudebních myšlenek potřebuje neřízenou volnost mimo čas a prostor. Při poslechu jejich aktuální desky London vlastně nevíte, jestli k vám promlouvá temná minulost nebo neohraničená současnost města. Nenechaví průzkumníci pročesali snad  všechna zákoutí velkého Londýna, počínaje katakombami pravidelně zatápěnými Temží a pozlaceným prevétem královny Alžběty konče. Bohatství starého města se otevírá jako kronika tamních reálií, ve kterých je podepsán celý svět. 

Voices jsou silně personálně propojení s Akercocke (profil kapely tady), kde v podstatě všichni nějakým způsobem uložili několik osobních údajů. Není proto divu, že se cesty obou kapel často protínají. V těchto místech se ke slovu dostává obskurní  blacková teatrálnost prosycená melodickými nápady a bohatým používáním čistých zpěvů, které nás vedou z metalových končin mezi písničkáře na most. Voices se vůbec rádi uklidí ke klidným rockovým chvilkám, ve kterých nechávají  rozkvést svůj osobitý název. Čisté, melodické zpěvy vytváří za doprovodu ponurého klavíru sentimentální, někdy trošku nevyzpytatelné pocity (všimněte si do uší bijící podobnosti s hlasem Petera Steela z Type O Negative, třeba ve videoukázce). Opravdu silné dojmy přináší úvodní Suicide Note nebo The Antidote, ale jimi škála dojmů nekončí.

Stejně tak se připomíná všudypřítomné zlo, jehož nesmazatelné stopy se dají najít jak ve stínech zkroceného šílenství, tak v divokých a nespoutaných proudech londýnského podzemí. Zde mají navrch rychlé, hučící kytary zasažené lehkým, industriálním mámením. Krásnou ukázkou je skladba Imaginary Sketches Of A Poisoned Man, která snáší pekelnou manu lidem přímo do huby. Chválihodná zběsilost! Avšak stejné nirvány lze snadno dosáhnout během rezonujících, pomalých riffů, které skrze kanálové poklopy přinášejí ozvěny podzemních slují, které běžný chodec nebere na vědomí. 

Jedním z často používaných prvků jsou monology, popisy situací, kdy se střídá mužský a ženský hlas. Probíhají na veřejnosti, v nemocnici, v ulicích, občas nedaleko někdo zakašle, přítomny jsou hluky. Osamělá procházka odpoledním městem má v sobě neodbytnou nostalgii, která se úplně neslučuje s moderní zástavbou stranou od historických čtvrtí.

Vynikající práci odvádí rytmika. Rychlost a přesnost až tak nepřekvapí, zajímavější je sledovat její nestejné kroky během propracovaných aktů pouličního násilí. Nechybí jí deathový důraz spojený s rozvahou ani schopnost vytrvalého cvalu. Ve funkci ladiče a koordinátora nutného pro kompaktní, lehce avantgardní spolupráci všech zmíněných prvků, která probíhá spontánně a bez křečí, plní svoji roli na výbornou. Je jedno, že nálada desky kolísá. Klidné rozjímání střídá hysterie, jejíž zběsilost ustupuje až po nasazení léků. Pod slupkou opiátů dál dříme chaos, ale bicí komando řeší všechny situace neprodleně.

Čtrnáct skladeb uběhne jako voda a člověka už nepřekvapuje, z kolika dílků je tohle puzzle sestaveno. Spousta vlivů, inspirací, barevná světla promítána na bílou zeď skrz filtr času. Tenhle přístup se mi líbí, obzvlášť to, že výsledkem je logická a emotivní hudba. Zjevuje se odlišná perspektiva okoukaných věcí a odhalují se nové jinotaje.