Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Plzeňská metalová kapela Avidity For... vznikla teprve v roce 2009 a možná pro někoho překvapivě (tedy minimálně pro mě) nic moderního nehraje. Na jejích stránkách se lze v několika úhledných větách dočíst o tom, jak v průběhu let docházelo k jednomu otřesu sestavy za druhým, jak se u toho tvrdila kapelní produkce, měnili zpěváci a jak to všechno dospělo do aktuálního stavu symbolizovaného deskou Restart. Tamtéž se lze dočíst o určujících symfonických prvcích v jejich hudbě, což je nesmysl nevím proč občas opakovaný i na dalších místech internetu. Jednou pro vždy - muzika, jakou produkuje tato kapela a jí podobné, nemá s čímkoliv symfonickým NIC společného.

Jakkoliv má deska Restart symbolizovat nový začátek kapely s opět novou sestavou, svým hudebním obsahem představuje čirý anachronismus, který by dost možná ocenili fanoušci Arakainu před dvaceti lety jako alternativu ke své oblíbené kapele. V dnešní době jde o čisté nadšenectví bez reflexe současné hudební scény, což na jednu stranu vypovídá o upřímnosti záměru, na stranu druhou se nelze divit tomu, že u fanoušků zabydlených v přítomnosti album vyvolá jen velmi malou odezvu.

Případ Avidity For... je typický kombinováním protikladů, kdy vedle sebe stojí snaha o tvrdý a hutný kytarový projev ve stylu Škwor (hned úvodní Hirošima), a důraz na melodičnost až sentimentální baladičnost, danou nanicovatými texty a klávesovými stopami (Stát nebo jít dál či hned následná, Bratrstvem luny a gotickým rockem obecně navoněná Jak chceš). Výsledkem jsou skladby s texty jako za zvuku symfonie emocí, za hradbou melancholických tónů, v kulisách antických dómů, rozum a srdce spolu zápasí, aniž by se někdo zamyslel nad tím, co je to vlastně dóm a pro jaký stavební sloh je to typický prvek.

Dalším prvkem tvorby AF jsou sborově odzpívané / odeřvané / odskandované refrény, při nichž má jeden pocit, že se ocitl na rozjeté venkovské zábavě v pozdní noční hodinu, kde o slušný riff člověk nezakopne, ale unylá kytarová sóla by mohl přehazovat vidlemi. Bez ohledu na tvrdší ladění úvodu (prakticky první dvě skladby) či představy samotné kapely balancuje deska Restart na hraně rocku a metalu, snaží se o tvrdost i melodičnost v jednom a ani v jednom není dostatečně přesvědčivá. Hudební nápady dosahují standardů tuzemského bigbítu bez šancí na cokoliv lepšího, a to určitě není dobrá vizitka.

Celkové nevýraznosti nahrávky dopomáhá stejně tak nevýrazný zvuk a postprodukce jako celek, která ani zdaleka nepodpořila snahu kapely o tvrdší feeling a vyznívá maximálně ploše a nezajímavě. Zkuste pátou skladbu Přání, v níž je veškerá snaha kapely o metalovější sound pohřbena téměř až plyšově hebkým a ve výsledku naprosto impotentním zvukem - mdlé kytary, utopené bicí ... škoda pokračovat. Poslední poznámku si dovolím k samplovaným vsuvkám a především klávesovým stopám, kterých album obsahuje požehnaně, ale o nichž se v bookletu desky nelze dočíst vůbec nic. Trochu mi tady chybí jeden člen kapely, protože pouštět tohle všechno ze záznamu a tvářit se jakoby nic ... asi není úplně dobře.