Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Temple - Forevermourn

The TempleForevermourn

Sorgh5.5.2016
Zdroj: CD v papírové pošetce (IHRCD124) // promo od agentury Sure Shot Worx
Posloucháno na: Technics SL-PG 390/Dual CV 1400
VERDIKT: Není jen jižanský rock, ale i jižanský doom. Jedním z jeho zástupců je kapela The Temple z Řecka, která v někom může i přes převažující slunce a dozrávající ovoce vyvolat náladu temnou jak zralé olivy. Ten pravý doom to pro mě ovšem není.

The Temple svoji debutní desku nahráli živě v nějakém opuštěném sále během jednoho víkendu. Tenhle nízkonákladový přístup se ukazuje i na nosiči, který je uložen v jednoduché papírové pošetce. Možná je to ale jen případ promo CD, které mám k dispozici a řádné verze jsou bohatější. The Temple lpí na podladěném a pomalém metalu, který má za cíl jediné, a to udolat posluchače hlubokým rozkladem na hranici rozjímaní. U nich to platí doslova a bohužel v tom špatném slova smyslu. Posluchač se nerozpadá v důsledku nirvány, ale naprosté bezradnosti. Z alba čiší zoufalá nuda. Jednoduché skladby jsou tak nenápaditě zahrané, že to až bolí. Nenašel jsem jediný nápad, který by stál za hlubší prozkoumání. Napůl odsouzené nahrávce pak láme vaz naprostá absence atmosféry. Doom, nebo co že to hrají, musí lkát a sténat, což se na Forevermourn nikde neděje. Je to lehké a nekonfliktní proplouvání žánrovým proudem, který má víc ke stoneru než pravověrnému doomu.

 

 

Nějaké melodie zde jsou, spíš levnějšího střihu a je vidět, že se k nim došlo bez velkého přemýšlení. Rytmický podkres tvoří přiměřenou hloubku, ale další známky života se rodí jen s velkými obtížemi. Jednoduché motivy se monotóně opakují a za celou dobu se neobjeví žádný vitální prvek, který by nahrávce hodil záchranný kruh. I s věrností stylu je potřeba zacházet opatrně, protože udržet pozornost skoro 55 minut je někdy oříšek.

 

V protikladu k podladěným nástrojům vystupuje zpěv, který je čistý a poměrně vysoko položený. Nechci říct přímo něžný, ale hrubostí neoplývá. Tvoří to docela zajímavý kontrast s nabručenou hudbou, která si říká spíš o hluboký growl nebo alespoň magický baryton typu Fernanda z Moonspell. Vokální linka se často dvojí, trojí a jančí, až začne zavánět sterotypem podobně jako hudba. A jsme tam, kde jsme byli.

 

The Temple mě nepřesvědčili, takže ani já je nepotěším. Je to hodně slabý průměr.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky