Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Avulsed si s pokračováním tři roky staré fošny Nullo dávají na čas a tak si jí trochu dnes připomeneme. Album španělských řezníků Avulsed Nullo (The Pleasure Of Self-mutilation) vyšlo roku 2009 jakožto následovník o téměř čtyři roky mladšího opusu Gorespattered Suicide. 

Nullo nezní vůbec špatně, není zde ovšem nic, co by kapelu nějak měnilo a ukazovalo jí v novém světle - deska je klasickou ukázkou jejich tvorby. Nedosahuje takových kvalit, aby byla považována za výraznou, ale je dobře poslouchatelná a dobře poznatelná. Ona vůbec hudba Avulsed je svým stylem hraní hodně specifická a rozpoznatelná. Jejich poslední album tedy není ničím novým, než ozkoušenou porcí nářezu poctivého grind deathu. Posluchač má co dočinění s poctivě odvedenou prací od kapely, kterou by snad i nějaký ten nový experiment a vývoj možná i pohřbil. Výjimku samozřejmě tvoří někdejší chuťovka Cybergore. Není nad čím dále mudrcovat a rozumovat, jsou to Avulsed se vším, co jim patří. 

Obal celé desky zdobí jakási mršina něčeho, co vypadá jako čtyřruký člověk (nebo alespoň to, co z něj zbylo). Na nebo v jeho hrudi se nachází krásný krucifix, grafické podání je prostě stejné, jak jsme u jejich alb zvyklí, čili hodně realistické a krvavé. Výjev má na svědomí Mike Hrubovcak, který svým hlasem disponuje v kapelách jako Abraxas, Monstrosity, Vile a další. Svými uměleckými obrázky již obdařil nejeden počin, za všechny jmenujme jen některé: Aurora Borealis – Relinquish, Grave – Exhumed – A Grave Collection, Mortician – Re-Animated Dead Flesh, Sinister – The Silent Howling, Legacy Of Ashes, The Carnage Ending a spousty dalších. Obrázek plně koresponduje se zaměřením kapely a tvoří tak obvyklé album z jejich řeznické dílny.

Nahrávka začíná pochmurnou symfonickou melodií, která se vzápětí rychle přetaví v nekompromisní kanonádu a palbu tlejícího metalu. Úvodní skladba Breaking Hymens v sobě ukrývá velice povedenou věc, není divu, že právě ona byla vybrána jako otvírák celé desky. Následuje smršť klasických kousků mistrů svého fochu. Teprve čtvrtá Voracious Backpacker svým charakterem vyznívá trochu více měkčeji než zbytek desky a celá píseň skýtá k poslechu poněkud více melodií. Další jemnější záblesk odkrývá šestý kousek Nazino (Cannibal Hell), jehož počátek utváří jakési sólo na akustickou kytaru. Po tomto nevinném startu se skladba dostane opět do kolejí Avulsed. Za zmínku také stojí osmá Penectomia, která se svou strukturou jeví jako velice povedená deathová věc. Zejména pak pasáž před druhou minutou se za jisté vryje do sluchovodů posluchače a zaujme jeho pozornost o něco více. Závěrečná She's Hot Tonight (In My Oven), je parádním závěrečným kouskem, její vydařený refrén bude každému po poslechu celé desky ještě dlouho hučet v hlavě. Tuto věc bych označil jako nejlepší píseň na albu.Prostě povedená tečka za povedeným počinem.