Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsme Anonymous a dostaneme se do vašeho nitra, ať už chcete nebo ne. Tohle mě napadlo při bádání po identitě řeckých Awe. Kapela, jež funguje osm let, nic o ní nevíme, jen že se spolupodílela na geniálním splitku „Moreae“ a letos natočila těžce nadprůměrný debut „Providentia“, zaslouží pozornosti, o kterou evidentně nestojí. Nebo ano? Ani z promo letáku se nedozvíme nic, než jen, že máme před sebou transcendentální dílo černých pánů, kteří svojí identitu tají. Při hlubším ponoru do lyriky Awe je vidět, že mají jasnou vizi, co myslí rouškou zahalení. Jejich texty jsou filozofické elaboráty, k jejichž pochopení a vstřebání musíte sami chtít. Nejedná se o nic závratně nového a těžkého. Tíživé jsou jasně položené otázky, u kterých se musíte (můžete) kriticky postavit i k vlastnímu životnímu místu. Máme zde tedy další tajnůstkáře a opět se jedná o prvotřídní záležitost.

„Providentia“ je rozděleno do tří skutků – „Actus Primus“, „Actus Secundus“ a „Actus Purus“. Každý z nich má prostor minimálně čtvrt hodiny a vězte, že plně využité. Většinou mám problém s promo řečmi a jejich přirovnání, nicméně tentokrát souhlasím, že „Providentia“ zachutná fanouškům Deathspell Omega, některých BAN a podobně založených temných spolků. Na rozdíl od drtivé většiny interpretů podobně přirovnávaných, Awe na velikosti neubírá. Osobně jsem byl hodně překvapený, jak se za krátký čas vyvinula co do šíře i hloubky. Ještě na „Moreae“, které vyšlo v jeden rok, ale zřejmě obsahuje starší materiál, hraje Awe naprosto jinak. Více avantgardně a méně těžce než nyní. I vokál je na „Providentia“ odlišný. Prost teatrálního čistého hlasu i klasického havraního skřehotání. Ve všech aktech je ponořen do hloubek, kde více přednáší, vyhrožuje, než by řval. Na otázku, zda se jedná o samého zpěváka, nedostaneme odpověď, a tak ji nechme být. Není to důležité, jen zajímavé. V každé z trojice předvede skupina (?) široký rejstřík jak metalového výraziva s hlavním důrazem na černý žánr, tak různých rytmických hrátek poukazujících na instrumentální šikovnost až univerzitního charakteru. Jazzového improvizování se však nedočkáme. Vše je black metalové, svižné, zabalené do nihilistické nenávisti. Za povšimnutí stojí bezesporu výborný zvuk, sic špinavý, je průzračný jako křišťál, kde vynikne každičký detail. Celý dojem pak dokreslí krásné dílo řeckého umělce Konstantinose Psichase (Viral Graphics).

Dílo temných pánů Awe stojí na vynikajících výkonech, na skladatelské i aranžérské rafinovanosti s velkým důrazem na lyriku, ve které má prostor jak filozofie, tak okultní bádání. Což v případě řecké příslušnosti asi nikoho nepřekvapí. Okultní tématika je trend, který leckdo zneužívá a kdo to je, není vždy jasné hned na poprvé. Jak je tomu v případě Awe ukáže budoucnost. Zda se jedná o cirkus pro hloupé masy, nebo nesmírná touha po vědění…