Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Složitá a komplikovaná stavba zdánlivě beze smyslu, blastický úder múmie. Zvuky znějící z hlubin katakomb poučují o tom, že cesta vede jen dovnitř, zpět na světlo už jedině v kapsách vykradačů hrobek. Takto nepřívětivě se tváří nové album pojmenované What Should Not Be Unearthed. Mnozí to však budou považovat za dodržování starých pořádků a naopak budou za tuto škaredost rádi.

Nile udržují proudy specifického zvuku, díky kterému je nemožné se mýlit v identifikaci krajiny. Sečné rány schytané od nabroušených kytar se množí jako puchýře od slunce a trhají mlhy mystických bouří nad pyramidou. Tak to mám rád, tyhle mistrovsky soustružené melodie a struny týrané napínáním na samou mez možností. Tempo, v jakém se střídají akordy se sólovými výpady, je vpravdě makabrózní a není pochyb o tom, že Nile jsou po dvaadvaceti letech aktivní služby stále na vrcholu svých sil. Je zajímavé, jak přesvědčivě se jim daří vyvolat z prachu historie stíny dávných příběhů. V tlukotu bicí artilérie skoro zaniká drhnutí kamenných kvádrů, ale hukot písečných bouří a svist obětních nožů nelze ignorovat s klidným výrazem ve tváři. Infernální ryk z hlubin hrobky umocňuje stísněné pocity duše odsouzené k marnému bloudění po březích Nilu. I po tomto albu stále zastávám názor, že Nile můžeme s čistým svědomím považovat za mistry brutální atmosféry.

Album je surovo-technickým klenotem a tím se zároveň vyřazuje z širší nominace na Oskara. Opravdu, dát si tuhle složitou kapitolu dějin na posezení je nefalšovaným aktem sebepoškozování. Přispívá k tomu typicky zahuhlaný zvuk, který zlomyslně ukrývá ostrou kresbu hieroglyfů. Album je nahuštěno jako tlakový hrnec na pokraji destrukce a chrlí hutnou matérii smíšenou z doslova záhrobním vokálem. Za těchto podmínek je těžké udržet mysl ve stavu příčetnosti, což je nezbytným předpokladem k pochopení celé desky.

Skladby jsou složeny z bohaté pokladnice motivů, nástroje rády odbíhají z hlavní chodby do slepých odboček a opět se vracejí k původnímu proudu skarabeů mířících do nitra pyramidy. Na cestě je k sebrání spousta detailů, které košatí podzemní chodby ve spletitý labyrint. Nakonec to vypadá, jakoby se kapela skládala z mnohem většího počtu členů, než jaká je skutečnost. Tak hustě to zní. Během průzkumu se Nile nejednou proměňují z brutálních kovotepců ve funerální červy plazící se líně šerem katakomb. Funerální zpomalení přivádí kapelu k okrajům zcela odlišných teritorií, kam nám snad nebude umožněno nikdy pohlédnout. Pozor je třeba si dávat už při otvírání sarkofágu a tohle vábení pokračuje i v dalších kapitolách. Obezřetnost si zaslouží i brutální growling pana Sanderse, jehož hrdelní hlubiny nemají konkurenci. A to se na albu vystřídala celá hromada zpěváků v pozici hostů.

Docela netypicky celé album nezačíná intrem, ale bestiální vypalovačkou Call To Destruction. Tak rychlé a bezcitné zahájení karnevalu mě zaskočilo a v zárodku zdusilo všechny připravené otázky typu proč a jak. Historie se neptá a nekompromisně podává nová a další svědectví o životě dávných fanfarónů. Ale i na intra během výpravy dojde, a to už moje tělo zůstává nehybně ležet, zatímco duše letí směrem na jih.

Nile zobrazili další kapitoly ze života dávných dynastií. Žít bych v té době rozhodně nechtěl, ale poslechnout si mýty a legendy týkající se dávné říše na březích Nilu je vzrušující a napínavá kratochvíle.