Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bad Ritual - Bad Ritual

Bad RitualBad Ritual

Symptom30.9.2024
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC / Adam Audio A7V / Marshall Minor
VERDIKT: Bez přehánění velmi silné debutové album s příslibem ještě silnějších zítřků v sekci alternativního rocku.

Zažívat takzvaná hudební zjevení je fenomén, kterému jsem už odvykl a máloco mě překvapí, neřku-li šokuje. Díky polským rockerům Bad Ritual jsem si připomněl, jaké to je poslouchat se zatajeným dechem a žasnout. Při své pouti internetem jsem narazil na živák ze studia Jupiter Ranch a svět se zastavil… okouzlující hudba v kombinaci s mocným zvukem je úkaz, který nenastává jen občas.


Trojice živě zahraných skladeb představuje dovednosti a žánrový rozsah kapely v reálném měřítku. Ploužáku Silver Spoon dominují struny (u sólové kytary s náznakem westernového ladění) a jednoduchý programovaný beat. Mermaid vyniká vším; decentní basou, ostře frázující kytarou chvějící se vibratem, údernými bubny, diskrétním hlasem a hudební pointou. Last Cigarette přidává klávesový bridge a stupňuje nasazení ještě o level až dva výš. Po takhle strhující jízdě mě trochu bolí dodat, že studiová interpretace skladeb na desce je o poznání méně emotivní a v přímém srovnání zvukově nevyniká.


Srdce filmových fajnšmekrů zaplesá nad videoklipem k písni On The Road, který je postaven na záběrech z mysteriózního béčkového hororu Karneval duší z roku 1962. Černobílá aura dávného snímku sporné kvality až neuvěřitelně souzní s hudbou ze současnosti.


Série dobrých až výborných skladeb řazená za sebou ústí v poctivých 40 minut napěchovaných chytrou instrumentací a především dobrým vkusem. Nad vším tím atmosférickým minimalismem se vznáší příjemná barva hlasu zpívajícího bubeníka s uvěřitelnou a plynule nafrázovanou angličtinou. V chytlavé osmičce The Devil’s Daughter zazní ságo, které se otře i o již zmíněnou pecku Last Cigarette. Skladby převážně malých forem těží ze silných základních motivů, které se umí blýsknout jak hloubkou primární emoce, tak detailem zvukomalby.


Gravitace rockové hudby v masovém měřítku už dávno není, co bývala. Přesto Bad Ritual dokazují, kolik nevyčerpaného potenciálu stále obsahuje, je-li správně uchopena. Uspokojení z poslechu se zde rovná odklepnutí enteru na kalkulačce, která ihned zobrazí správný výsledek. Protože ve všem je skryto více, než kolik je na první pohled zřejmé, porozumění tudíž determinuje ochota investovat energii a to vám v případě tohoto debutu vřele doporučuji.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky