Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Barbora Mochowa - Waiting for the White Raven

Barbora MochowaWaiting for the White Raven

Mirek M15.11.2016
Zdroj: CD / mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Barbora potvrzuje svůj status jedné z největších nadějí tuzemské popové scény a ještě více dává vyniknout svému všestrannému hudebnímu talentu. Její sólová prvotina emotivně strhává, aniž by se uchylovala k citovému vydírání nebo okázalému patosu a patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co zde letos vzniklo.

Zpěvačka, pianistka a skladatelka Barbora Mochowa sice letos vydala teprve své první sólové album, ale fanoušci kvalitní české hudby už její jméno dobře znají díky pop-rockovému projektu Sinuhet. V něm spojila síly se členy avantgardně-crossoverového kabaretu První Hoře a výsledkem byl velice zdařilý debut Nocturno.

 

 

Zatímco principál Sinuhetu Milan Urza letos oprášil svůj někdejší projekt Kaspar Melichar a toto snažení završil Velkou derniérou, Barbora konečně zhmotnila své hudební vize na novince Waiting for the White Raven. Obě nahrávky mají společnou komorní až intimní atmosféru a všudypřítomnou melancholii, nicméně Urza se vydal spíše cestou písničkářského folku a Mochowa zabrousila do vod inteligentního popu s vlivy klasické hudby a vsadila na piano s doprovodem smyčců, které obstaral Kvintessence Quartet. Kombinace decentně pojaté a zároveň velice záživné a nápadité instrumentace s nesmírně charismatickým zpěvem je vskutku impozantní a troufám si tvrdit, že na české scéně i nevídaná (respektive neslýchaná).

 

Barbora sice dostala od hudebních novinářů nálepku "česká Lana del Ray" a ač to málokdy bylo myšleno negativně, tak si dle mého soudu toto srovnání úplně nezaslouží, navzdory lehké podobnosti s její tvorbou v některých pasážích. Pěvecký i hudební projev Mochowé mi naopak připadá poměrně osobitý a občasný závan "cizorodých" inspiračních vlivů její tvorbě na svébytnosti nijak zásadně neubírá. Povážíme-li navíc, že se jedná teprve o prvotinu, zdá se Barbořin potenciál do budoucna nezměrný. Osobně si takhle silný debut u žádné tuzemské zpěvačky nevybavuji. Mnoho notoricky známých a populárních českých vokalistek si naopak o desce podobných kvalit může nechat jen zdát i po několika desetiletích působení na scéně.

 

Barbora Mochowa

 

Kromě nepopiratelného skladatelského talentu a hudebně vytříbené klavírní hry, která nepostrádá nápaditost a cit pro dramatičnost, zaujme Barbora především fenomenálním zpěvem plným křehkosti, podmanivosti a zasněné melancholie. Hlavní protagonistka by si zřejmě bohatě vystačila pouze s doprovodem piana, aniž by se to na kvalitách novinky nějak výrazně podepsalo. Nicméně přítomnost smyčců prožitek z hudby ještě více umocňuje a jejich zakomponování je velmi decentní, vkusné a efektivní. K tomu lze přičíst i velmi profesionální zvukovou a produkční stránku, která dá vyniknout všem potřebným detailům.

 

Debut Barbory Mochowé z mého pohledu patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co letos česká scéna nabídla. Melancholické a komorní pojetí popu, jímž se prezentuje, tady zkrátka chybělo. Zapomeňte na zkratkovité vzkazky o "české Laně del Ray" a zaposlouchejte se do krásných tónů tohoto počinu bez předsudků. Věřím, že budete příjemně překvapeni.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Milan / 17.11.16 11:26odpovědět

Moc pěkně napsaná recenze, která perfektně vystihuje Bářinu desku!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky