Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po odchodu ze Sepultury mohl Max Cavalera zkusit všechno možné, od prostého pokračování v tom, co bylo osvědčené a svým způsobem jisté z jeho domovské kapely, až po hledání úplně nových a jiných způsobů jak zaujmout. Pro zlatou střední cestu se možná rozhodl, ale možná ho to tím směrem jen pudově táhlo. Sepultura si prošla neskutečně zajímavým vývojem, který vrcholil na silně politickém albu Chaos A.D. (1993) a náhle zcela měnil směr na přelomové desce Roots (1996). Starý základ, vlivy ethno music, vlivy nu-metalu, ještě víc brazilského naturelu a spolupráce s Rossem Robinsonem.

Že po tomhle albu Max založil Soulfly a že přišel se zvukem, s jakým přišel, se z dnešního pohledu zdá tou nejlogičtější a nejpřirozenější věcí. Tehdy to tak nebylo. Řada fanoušků tenhle přerod nezvládla, ale poměrně marná deska Against (1998) zbylé trojice Sepultury doplněné o Derricka Greena byla jen slabou náplastí na ztracené ideály. Zatímco Sepultura se emancipovala mnohem později a v současnosti s přehledem válcuje nanicovatou tvorbu Soulfly, v roce 1998 tomu bylo přesně naopak. Max oslovil opět Rosse Robinsona, obklopil se trojicí muzikantů, dlouhým zástupem hostů a s myšlenkou na něco úplně nového nahrál v Indigo Ranch eponymní desku Soulfly.

Co všechno se Maxovy honilo hlavou, už dneska těžko zjistíme a jeho vlastní biografii je lepší brát trochu s odstupem. Zásadní vliv Roots nelze popřít, ten tam je stejně jako stará dobrá Sepultura. K tomu je ale nutné přidat atmosféru rozchodu s vlastní kapelou, vraždu nevlastního syna Dana (který je jeden z těch, komu je deska věnována), větší než malou míru vzteku, alkohol, ještě větší vlivy etnické muziky, ten nejsoučasnější hudební trend (nu-metal) a samozřejmě naprosto zásadní roli hostujících muzikantů. Tři členové Fear Factory, Fred Durst a DJ Lethal z Limp Bizkit, Chino Moreno z Deftones, Benji Webbe z Dub War, Eric Bobbo ze Cypress Hill a mnoho mnoho dalších.

Tím Max nejen že rozhodujícím způsobem obohatil celkové vyznění nahrávky, ale rovněž tak dal zcela jasně najevo, k jakému proudu se hlásí - ke kapelám zcela současným, možná nu-metalovým, možná rapujícím, ale možná taky prostě jen měnícím starou metalovou školu. Na tohle by mu mantinely Sepultury ani náhodou nestačily, i když Roots (hostující Mike Patton, Jonathan Davis, David Silveria nebo DJ Lethal) byla z tohoto pohledu hodně ostrá zkouška. On prostě Soulfly potřeboval.

V tomto kontextu se nemuselo jevit nijak zvlášť překvapivě, že hned po odchodu hlavního kytaristy Jacksona Bandeiry byl do sestavy angažován Logan Mader z Machine Head, který nejen že absolvoval na desku navazující tour, ale jeho kytara je rovněž zachycena v živých skladbách na bonusovém disku. Jejich mizerná kvalita nicméně není tím, čím by se Soulfly mohli chlubit a snad jen jistá spontánnost okamžiku a evidentní Maxovo nadšení jim dávají nějaký smysl. Naopak mnohem zajímavěji se jeví první tři položky tracklistu, v nichž uznávaní DJ's - Roy Mayorga, The Rootsman a Junkie XL - zremixovali tři songy ze základního disku. Ostatně další čtyři alternativní mixy bonusový disk uzavírají a z pohledu doby a scény to byl další jasný signál, jakým směrem to Cavaleru táhne.

Zajímavé je určitě i to, že o svých plánech a záměrech dokázal Max Cavalera přesvědčit klíčové osobnosti, což nemuselo nutně proběhnout tak samozřejmě, jak se nám to jeví dnes. Bez problému byla podepsána smlouva u Roadrunneru, mix dosti drsné nahrávky z Indigo Ranche byl svěřen dlouhodobě vyzkoušenému Andy Wallacovi (spolupráce od Arise až po Roots), mastering dobově zvládl George Marino ve Sterling Sound, o roli Rosse Robinsona už tu řeč byla. A to všechno za situace, kdy si Max Cavalera postavil hlavu, kdy deska Roots znamenala pro řadu fanoušků Sepultury nepochopitelný krok stranou a kdy sázka na jakýsi ethno metal mohla skončit fiaskem i komerčním úspěchem zhruba se stejnou pravděpodobností.

Jak to celé dopadlo, je známá věc, jakkoliv nelze popřít to, že Soulfly nesedli každému a že konkrétně toto debutní album odráží spíš hektickou atmosféru svého vzniku než velkou skladatelskou invenci autora. Korektně je třeba napsat, že jde o hodně nedobroušenou, syrovou a spontánní desku. Jenže taky jde o desku z vizí, s jasným záměrem dělat něco jinak, možná odvážně, ale hlavně po svém. Tohle Maxovi upřít nelze a snad nebudu přehánět moc tvrzením, že s tímhle albem přišlo na hudební svět něco úplně nového.