Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Barshasketh - Antinomian Asceticism

BarshaskethAntinomian Asceticism

Garmfrost6.1.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: V Antinomian Asceticism se pojí mystika s citlivou prací s barevnými odstíny, detailem a jinakostí.

Byť jsem příliš nedocenil eponymní, čtvrtou nahrávku blackových filozofů Barshasketh, jejich desky poctivě točím v přehrávači pořád dokola. Obzvlášť uctívám třetí Ophidian Henosis, což je deska, se kterou kapela kolem mozku a zakladatele Kriegeista pomyslně vstoupila do vyšších pater scény. Zatímco Sitra Achra lákala na undergroundový zvuk a syrové pojetí, zmíněná nahrávka nabídla rozvinutí svého stylu, zdatnější kompoziční umění, řádně zahuštěnou produkci a větší porci takzvaného zla. Mnou recenzovaný špičkový split Sein / ZeitOutre představil Barshasketh jako výstavní kus, který pánové následně nepřekonali, ani se mu nevyrovnali. Vzato zpětně bylo moje tvrzení přehnané. Album od té doby poslouchám pořád. Byť výkonu splitka se kapele nepodařilo vyrovnat. Po pěti letech, kdy je svět jiný, jak se dnes módně říká, je nám předloženo album nové. Dostalo do vínku název Antinomian Asceticism a kapela se na něm pouští do rozjímání na téma askeze, odmítnutí morálního zákona křesťanských věrouk, a dávají přednost morálním standardům, které dle slov tvůrce nelze zpochybnit a stále platí napříč časem a prostorem. Vypichuje důraz na fakt, že nechtějí oslabit sebe sama asketickými praktikami např. hladověním, ale hledáním ve svém nitru v touze osvobodit se a na svět spatřit bez otěží.

 

barshasketh

 

Už první zveřejněná skladba Radiant Aperture je důkazem, že Barshasketh nelenili a pořádně na sobě zapracovali. Přičemž je stále rozpoznatelný jejich rukopis, který se v ničem neodvrátil od svých počátků. Vše je ošetřeno mohutnou produkcí, halící možné nedostatky. Kapela pracuje s celkovým výrazem do posledního puntíku. Aranžérsky se s novým počinem „drbalo“ fest.

 

U předchůdce mi vadila stopáž, která nebyla zcela zaplněna atraktivními nápady nejvyššího kalibru. Na Antinomian Ascetticism je o skladbu méně a je o deset minut kratší. Od prvotního výbuchu album exploduje šílenou energií, kterou neudusí ani zpomalení a vlévání se do atmosférických dálek. Celkově mi připadne, že se na Antinomian Ascetticism stříhalo docela hodně. Netvrdím, že je album přímočaré, ale bez zbytečných blbostí cílí přímo na střed.

 

Po scenériích vymalovaných v první dvojici vypalovaček je Lebenswelt Below tou, kde se ukazuje síla nahrávky v celé kráse. Variabilní tempo je i díky lehkonohému bubeníkovi příjemně vzdušné. Nepříjemné skřípění a psycho úvod, kde vyniká hlavně skvělý scream KG, se válí v marastu zlých emocí, aby se vzápětí rozdivočil v extrému, který se nám tak líbil od začátku. Melodické linky jsou výtečně nemocné a pochmurně zvrácené. Také takřka ambientní začátek Charnel Quietism jinak surové skladbě nesmírně prospívá. Není pouhým obohacením všudypřítomného běsnění. Celek je podobnými vsuvkami skvěle rozšířen. Barshasketh ani v pomalých plochách nezmírní svůj zlostný švih. Líbí se mi „jeskynní“ zvuk bicích, kterého, jak sami tvrdí, docílili oddálenými mikrofony ve studiu a tím vznikl prostor pro ozvěny a mocný sound.

 

Instrumentální mezihra Phaneron Engulf mě neuráží, ale ani nenadchne. Neděje se v ní nic moc zvláštního a pro spád alba podle mě je spíše přítěží. Závěrečný dvojzápřah v podobě titulní skladby a zejména závěrečné laskominy Exultation of Ceaseless Defiance se vrací do hry frenetická energie a návykové melodie. V bohapusté katarzi se s námi Antinomian Asceticism rozloučí.

 

Naprostému vychutnání pomáhá nejen výborný zvuk skotského Sonorous Studio pod taktovkou zvukového mistra, kytaristy Barshasketh, Guillaume Martina, a závěrečné ošetření mixu s masteringem mistrem Tore Stjernem. Silnou atmosféru alba podtrhuje i cover art od čilského umělce Rodriga Pereira Salvatierry, ve kterém se pojí vědění, mystika s citlivou prací s barevnými odstíny, detailem a jinakostí. Stejně tak vnímám i Antinomian Asceticism. Je konkrétní i nehmatatelné. Nebýt zbytečné instrumentálky Phaneron Engulf, která album svádí na scestí, bylo by mé nadšení z atmosférické a zároveň zničující nahrávky dokonalé.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky