Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tři relikty v podobě tří disků se nám tu povalují v redakci a podle všeho se zdá, že by se tu povalovaly ještě hodně dlouho, protože prvními dojmy, které vzbudily u všech potenciálních zájemců, nedokázaly zaujmout a popohnat svůj osud až k recenzi. Je na čase s tím skoncovat, aspoň v několika větách a smazat tak všechny dluhy minulosti, které nejsou zaprášené prachem, jak se často píše, ale zcela čistě a tiše odpočívaly ve skříni. Tož první věc.

Kapela Bazöoka pochází z Taiwanu, země, která umí snad nejskvostnější oolongy na světě a srdce každého čajového gurmána musí poskočit při zaslechnutí jmen jako Bai Hao, Tung Ting nebo Bao Zhong. Dnes tu máme ovšem jiný šálek, toxické válečníky, kteří se v roce 2009, čtyři léta po založení spolku, prezentovali zatím jedinou nahrávkou, jíž lze jedním slovním spojením označit jako old school thrash metal, v promo materiálu doplněno ještě o přívlastky „total“ a „great“ s odkazem k raným Kreator. Pod tímto neskromným přirovnáním se skrývá celkem dvanáctkrát použitá stejná zaklínací formule, která kouzlí pomocí naostřené kytary, primitvních bicích a téměř blackového zpěvu celý tracklist nahrávky, ve kterém jsem se za chvíli ztratil, protože najít pět rozdílů mezi jednotlivými skladbami je nemožné. Po úvodním rozehrání celého ansámblu, které se odehraje na nějaké půl minutě každé skladby, se vše zvrhne v ten samý kvapík a je úplně jedno, jestli se jedná o druhou nebo sedmou skladbu.

I když jsem měl zprvu dojem, že je vše zachyceno někde na koncertě, není tomu tak, zvukový záznam byl pořízen v jakémsi obchodě („Wei’s store“) a u nějakého kamaráda doma, čímž se vysvětluje podivná zastřenost zpěvu, nevyváženost nástrojů a celková špinavost, nad kterou by ortodoxní blacker zaplesal a ze samé radosti by zařízl sousedům kočku. Skladby jsou pojmenovány s nenásilnou jednoduchostí, takže asi není nutné přibližovat bližší obsah textů takových kousků jako March of the death, Hell commando, Blitzkrieg, Burning villages či 88mm cannon. Vše zabaleno do vyloženě veselého bookletu, který v sobě snoubí optimismus Cannibal Corpse s grindovou zálibou ve všem hnilobném a napůl stráveném, kterýžto dojem jen podtrhuje zhusta rozesetý pentagram, kterého není nikdy dost, a jakýsi mamut nebo slon, jenž zase není nepodobný logu Motörhead. Pokud snad projevíte zájem o fyzický nosič a nestihnete limitovanou edici 50 digipaků a 250 vinylů, jsem připraven darovat svoje CD prvnímu, kdo si o něj řekne.

Na tuto nahrávku se lze v podstatě dívat dvěma způsoby – buď jako na výbornou recesi, která paroduje všechna možná i nemožná metalová klišé, čemuž by mohla nasvědčovat děkovačka v bookletu, kde vedle klasického „thank to“ je navíc uvedeno „fuck to“ všem pozérům, a nebo jako na nedostatek soudnosti při její expedici do světa. Ať tak či onak, hudebně je to bída umocněná na druhou, která se paradoxně díky primitivní rytmice ve stylu „bum – čvacht s občasným přechodem“ neuvěřitelně snadno dostává do hlavy. Být to punk, jsem nadšen.