Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mezi deskami Tűnő idő tárlat (2004) a Róka hasa rádió (2009), u nichž se z mého pohledu definoval zvuk Thy Catafalque tak, jak jej známe z následujícího vývoje, leží dlouhých pět let. Byla to největší pauza mezi dvěma řadovými alby, která se v druhé desetiletce ustálila na průměrných dvou letech. Tamás Kátai je z tohoto pohledu neuvěřitelně činorodý umělec, což by samo o sobě nemusela být kdovíjaká výhoda, když by nebylo jedné věci - mezi všemi těmi alby (a je jich už pět) nenajdete vyloženě slabý kus. Všechna jednoznačně identifkujete, nesplete si je s ničím jiným a nezapochybujete. Můžete chvilku váhat nad tím, jak je seřadit za sebou podle osobních priorit (schválně si to zkuste), ale tím to celé pravděpodobně skončí. Mimochodem moje pětice vypadá asi takto (deska Róka hasa rádió u mě stojí zcela samostatně):

1. Geometria

2. Naiv

3. Rengeteg

4. Meta

5. Sgùrr

Podle redakční šeptandy nová deska Naiv, jejíž název mi google translator překládá jako naivní, prozatím způsobila celkem nevyhraněné pocity a opatrné komentáře toho typu, že některá starší věc je lepší a tak podobně. Může být, nechci úplně srovnávat, protože Naiv je minimálně v jedné věci o dost jinde a z mého pohledu vůči svým předchůdcům vybočuje. Jde samozřejmě o zatím asi nejambicióznější zapojení hostujících muzikantů a vokalistů, a s tím související výstavbu aranží, pro které budete v historii těžko hledat srovnání. Dechová sekce, různé folklórní nástroje, smyčcová sekce - tohle všechno tu samozřejmě bylo i dříve, ale ve zvuku Naiv tonajdete ve vrchovaté míře. A to samozřejmě naroubované na hutný metalový spodek s famózními klávesami, které jako tradičně drží pod sebou pan vedoucí. Zvuková paleta nikdy v historii Thy Catafalque nebyla tak bohatá a pro někoho, kdo má rád vývoj, posuny vpřed a vize, je tohle výborná látka k přemýšlení.

Nicméně začnu tradičnějším pojetím a jasným propojením se starší tvorbou, kterou v mých uších asi nejvíc představuje závěrečná skladba Szélvész s vynikajícím hlasem hostujícího Gyula Vasváriho. Jde o přímočarou a melodicky neskutečně silnou věc, které pod hlavičkou Thy Catafalque nejsou ničím novým, ale minimálně pro mě je to pokaždé překvapení, jak to opět a znovu výborně funguje. Opačný pól potom představuje druhá a čistě (tedy téměř) instrumentální věc Tsitsushka, která má hodně společného s jazzovými postupy, ale jazz to samozřejmě není. Jen vás samozřejmě chytne skvělý zvuk bezpražcové baskytary, vynikající dechová sekce, která nabývá rozměrů malých orchestrací a především neskutečně pozitivní náboj celé skladby. Úžasné je její tempo, proměny aranží, překotné a přitom naprosto logické prostřihy mezi metalovou kytarou a ostatními nástroji, které jakoby patřily do úplně jiné skladby. Funguje to a je to jedna z nejlepších skladeb, jakou Tamás Kátai kdy udělal.

Kromě nástrojů - těch tradičních i naprosto minoritních - deska zaujme i širokou paletou hlasů hostujících vokalistů, z nichž hlavní roli hraje mladá a půvabná Martina Veronika Horváth, se kterou jste se mohli setkat už na předchozím albu Geometria (2018). Svůj hlas propůjčila téměř polovině skladeb a je to jeden z momentů, kdy jasně pochopíte, jak neuvěřitelný má Tamás Kátai cit pro výběr hostujících zpěváků a zpěvaček. Mimochodem pamatujete si ještě na Attilu Bakose? I v hlasech a pěveckých partech se ovšem projevuje velmi slušné rozpětí, kdy skladba Embersólyom je i díky zpěvu posunutá výrazně do folkových vod, zatímco pátá A valóság kazamatái dokáže slušně blackmetalově zaskřehotat.

Z pohledu zapojení různých nástrojů a přístupů patří deska Naiv k těm nejpestřejším, jaké kdy pod Thy Catafalque vyšly, ale současně se tak neděje na úkor vlastní historie a typického tvůrčího rukopisu autora. Tamás Kátai jasně ctí své autorské kořeny, drží se svého velmi jedinečného metalového zvuku (včetně doposud programovaných bicích), ale i jasně definovaných melodických postupů a něčeho, co bych nazval folkovou melancholií. Pro mě je vlastně dvojnásob zajímavé, jak dobře na mě působí právě folková část desky, byť Maďaři nepatří ke slovanským národům a jejich folk je o dost jinde od našeho, stejně jako je jinde jejich řeč. Přesto to funguje, maďarština mi nevadí, naopak působí lehce exoticky a přitažlivě, a folkový rozměr desky podpořený metalovou energií vytváří neskutečně přitažlivou kombinaci. Díky ní lze na milost vzít i skladatelsky slabší skladbu Vető, přes jejíž některé pasáže je potřeba se lehce prokousat; ale jde to a ve výsledku to nebolí tak moc.

Závěrem jsem chtěl napsat ještě pár slov o CD edici, která má být podle všeho krásná, ale po víc jak měsíci od objednání mi stále nedošla, takže nenapíšu nic. Vzhledem k tomu nechci ani příliš hodnotit zvuk nahrávky, kterou prozatím poslouchám na počítači do sluchátek, což není dobrá výchozí pozice pro jakékoliv rozvahy na toto téma. Troufám si nicméně tvrdit, že náročné posluchače zvuk desky nenadchne, protože i když není vyloženě ořezaný a netříští se, je na něm znát docela silná komprese a působí dost ploše. Nic, co by bylo překvapivého v kontextu jak doby, tak i dřívějších desek Thy Catafalque. Tak to prostě je.