Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Letošní dlouhohrající nahrávka pražské metalové kapely Beast Within The Sound nám byla nabídnuta k recenzi současně s taky letošním, ale o něco novějším krátkometrážním EP Propulsion of War. A jelikož alespoň já osobně pořád doufám, že u nás jsou metalové kapely světové úrovně (z podstaty jsem optimista), na zkoušku jsem nabídku přijal a do muziky BWTS se zaposlouchal. Ve stručnosti by šlo napsat, že album ...and vice versa světové úrovně nedosahuje, ale asi by vám to takhle jednoduše nestačilo. Takže trochu podrobněji.

Předně je třeba uvést, že jakožto posluchač neznalý této kapely mám dost těžkou výchozí pozici. Zjistit něco víc je těžká práce, na metalové encyklopedii je uvedena pouze debutní deska Eternal Conflict z roku 2013, bandcamp je neaktuální stejně tak, na bandzounu se vyskytuje aspoň letošní a aktuálně propíraná deska číslo dvě; o úplně novém EP se toho moc nedozvíte. Z uvedené historie lze vydedukovat slušné personální obměny, které jsou více méně typické pro obdobné kapely a které jste jen s jinými jmény četli už stokrát. Co je důležité, je skutečnost, že aktuálně sestava působí s výjimkou výměny basáka snad už ustáleně, a že za bicí sestavou sedí Jirka Zajíc, což je jméno, které by vám mělo něco říct.

Název desky ...and vice versa je anglicko-latinský kočkopes v překladu znamenající a naopak (a obráceně), a proč se deska jmenuje právě takto, netuším. Hudebně jde o plnohodnotnou nálož muziky, protože třináct skladeb (včetně poněkud nechutného intra) a dvaapadesát minut je množství, se kterým se u domácích (a mnohdy i zahraničních) kapel nesetkávám často. A když už jsme u těch reálií, dodám, že povedenou grafiku digipakové edice má na svědomí Dahlien.

Už ani nevím, kde jsem četl, že od debutní nahrávky se výraz kapely posunul a zdvojnásobil se počet kytar (na dvě), ale jestli je to všechno pravda, musí posoudit jiní. Směřování aktuální je metal, k němuž mám trochu obavy přiřadit přívlastek. Základy jsou hodně thrash, rozhodně víc amerického než německého střihu, ale thrash mnohem víc modernějšího než old-schoolového pojetí. Zde nastává pro mě první problém, a to jistá nevyhraněnost - pro milovníky staré školy bude tahle deska moderna a budou ji kousat těžko (skladbu Scapegoat jasně zavánějící nu-metalem a konkrétně Limp Bizkit asi nejtíž). Naopak pro milovníky metalové moderny bude tahle deska dost málo moderní a například posazení hlasů vzbudí sice zájem metalcorové části fanouškovského spektra (případně fanoušků NY hardcoru), ale ničím dalším pak jejich zájem už neukojí. Nabízí se proto otázka, pro koho je vlastně tato nahrávka primárně určena?

Odpověď není jednoduchá, ale osobně bych si vsadil spíš na druhou možnost. V mnoha momentech mi album připomíná kapely, kterým byste thrash metal nesoudili, ale ve své podstatě z něj vychází stejně jako BWTS. Na mysli mám skladby jako Esprit de Corps nebo If I Were Me, v nichž lze zaslechnout podobnost se Slipknot, ať se to komu líbí nebo ne. K odpovědi o metalové moderně mě vedou i různé hlasové modulace a nasamplované zvuky a vsuvky (není jich otravně moc, což je fajn), ale třeba i povedené přechody vokálů z hardcorových a místy rapovaných k vyzpívaným a relativně čistým v refrénech (The Ordeal).

Přes všechny tyhle okrasy ale těžiště desky leží v řádně natlakovaném, ucházejícím, ale sem tam i dost nápaduprostém metalu (Pros’n’Cons, The Beacon a některé další), který zásadně ženou vpřed bicí Jirky Zajíce. Bicí jsou něco, čeho si všimne i laik, ale současně nedokážu upřímně napsat, že by se jaksi automaticky jednalo o bezvýhradnou přednost. Na několika místech mi salva bicích přišla přes čáru (Witner Gates) a osobně bych uvítal spíš nějaký zajímavý nápad a techničtěji pojatou hru. Druhou věcí, u které trochu váhám, je, že i přes několik dost poslechů stále nevím, zda kapela myslí všechno úplně vážně a seriózně, anebo si z toho všeho dělá prdel. K této myšlence mě vedou náhodně roztroušené zvuky (typicky bučení krávy v Metal is Texas nebo závěr tamtéž či v Scapegoat), s nimiž klidně dokážu existovat, ale které album jako takové srážejí z ambiciózně znějící desky na zábavu pro partu kámošů. V neposlední řadě je problémem nahrávky dost nekompromisní post-produkce Seabeast Production, s níž naopak dál existovat nechci.

Celkově mi jako největší přednost ...and vice versa vychází nekompromisní metalová energie, která bude víc vonět příznivcům současnosti než stoupencům historie. Nic skutečně silného nebo objevného neslyším a po pravdě mi dost skladeb nebo jejích částí napříč deskou splývá. Za velkými hudebními nápady se prostě budu muset vydat jinam.