Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Snově metalový one man projekt Unreqvited můžeme vnímat jako kanadskou odpověď na Alcest. Jistý William Melsness je poměrně aktivní člověk, který si mimo Unreqvited odbíhá do dalších projektů, kde je většinou také soběstačným samotářem. Unreqvited je každopádně jeho nejplodnější místo a v únoru vydal své již sedmé album. A Pathway to the Moon se výpravně pohupuje mezi shoegaze, post metalem a také black metalem. Ten je zastoupen jen okrajově, ale je tam. To, že půjde především o prožitek, je u podobného typu muziky jisté hned od začátku.

Pokud jde o ten black metal, připomene se zkraje alba ve skladbě The Antimatter a dá lehce vzpomenout na symfo blackové devadesátky, aby postupně přešel více v lepivě náladovou záležitost. Ideální ukázka, jak se William pere s emocemi, jak to v něm vře a zároveň by nejraději spočinul zasypán listím a za stmívání opouštěl reál někam do spletí snů. Ta druhá vlastnost nakonec převáží a album lze označit jako velmi melancholické nebo romantické. Ty ostřejší hrany tam jsou, ale svou roli si odehrají víceméně na pozadí.

Už ve zmíněné věci si jde snadno osahat, že mimo hudební složku je William docela zdatný zpěvák, a hlavně čisté doprovodné vokály dokáže dostat na slušně vysokou úroveň. The Antimatter je takový epický úvod alba, který nabídne jeho nejednoznačnost. Nálady se přelévají, chvíli je to dramatické a smysluplné, pak zase překombinované, přearanžované. Těch deset minut se nakonec docela vleče a radost střídají křeče. Pak najednou vysvitne měsíc a rozehraje na noční obloze hřejivě nádhernou melodii The Starforger. Post metalová hustota versus shoegaze copánky nočních světelných paprsků. Ale zase to nevydrží, té tmářské symfonii znovu něco chybí. Respektive trpí jistým druhem vyumělkovanosti, a tak se to pere i v posluchači. Momenty krásy střídají nudná a prázdná hudební gesta.

A je to škoda, že to nevydrží být pevnější a konstruktivnější. Následuje další nádherná melodie Void Essence / Frozen Tears. Co by za ni Alcest dali. Čas se ztrácí v prostoru, vůbec na něm nezáleží. Asi nejsilnější pasáž alba a tentokrát drží po celou hrací dobu. Že by to nakonec šlo bez bolesti? Úplně pravda to není. Unreqvited dál plní své nové album výživnými zpěvy a emocemi, ale vedle toho jako by hudebně paběrkoval a ty bicí... jsou fakt umělotina do uší bijící. Into the Starlit Beyond je další možná kráska alba, která se v tom začne topit a projeví se jako víc nebesky nejistá, než božsky nádherná. Unreqvited je tou dobou úplně uzavřen do své snové podoby. Umírá na svou krásu. Najde ji, definuje a pak divně ploše následuje. Ty častěji užité symfo prvky jako by album doháněly do míst, kde už je těch emocí moc a přitom to sdělení zní poloprázdně.

Takže ano, tohle album lze doporučit těm, kteří se rádi nechají opájet metalově náladovým shoegazingem. Dočkají se mnohých podmanivých momentů a pak je to jen o tom, jak moc jim budou vyhovovat, do jaké míry si s nimi vystačí. Mně nové album Unreqvited vyhovuje jen částečně, ta krása se mi rozpadá a vzájemná důvěra vypadá trošku jinak.