Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

U starších válečníků bývá častým problémem vyčpělost, unavenost nebo naopak snaha o progresi, avantgardu. Není mnoho z těch, co scénu oblažují démonickým rambajzem od mladistvých počátků, pamatující půlku devadesátých let, bez žádných konců a dalších začátků. Finští raraši Behexen patří mezi tyto vytrvalce, co razí temnou cestu plnou násilí a snadno uvěřitelné energie. Jakkoliv se progrese nedočkáme, je sympatické, že ani parodické opakování se není na pořadu dne.

Typické rachocení je všudypřítomné a opět můžete mít pocit, že posloucháte švédskou mlátičku ze starých dobrých „zlých“ časů. Pro začátek je dobré připomenout, že nejlepší desky Behexen asi už natočili, ale ty horší taky (My Soul for His Glory je vskutku slabý kousek). Novinka The Poisonous Path se nesnaží útočit k ďábelským metám černého trůnu, ale své temné umění Behexen připravili ve velice zdařilém odění. Deska vybuchuje v blastech a přitom cítíte zralé rozpracování detailů, hraní si s atmosférou nebo brutální jízdu obohacenou o dynamické změny nálad i rytmů. Je-li možné hovořit o nějakém díle, které ve své čertovské zběsilosti rozbíjí hlavy, jako o dominantním zlu, napadá mě letošní arci dílo The Posinous Path.

Je možné, že epické songy budou překážkou pro fanoušky raných alb a naopak černým oříškem pro obdivovatele výpravných kompozic. První dojem je jasný - přímočará jízda bez kudrlinek! (The Posinous Path, Tyrant of Luminous Darkness, Pentagram of the Black Earth). Pak si začnete všímat atmosférických nuancí, silných melodií vedle naprosto ďábelského chladu a odlištěnosti (Umbra Luciferi, Chalice of the Abyssal Water) nebo meditavní síly (Rakkaudesta Saatanaan).

Je jen na vás, zda budete chtít prozkoumávat chrastící zvuk, halící své poklady před nezvanými. Ti, kterým je lahůdka The Poisonous Path určena, prožijí zajímavou hodinu ve společnosti písní, vtahující vás na druhou stranu. Mluvím-li o melodiích, o atmosféře, o melancholii, vězte, že tyto pocity jsou na desce zakomponované naprosto všude, jsou promyšlené podnětně, nevtahující album do tenat sladkobolnosti a odevzdanosti. The Posinous Path je dílem důstojným, hrdým a možná i stále rebelským. Nemáme před sebou zasloužilé umělce, ale chlápky, co se stále zlobí, mají co říct a vědí jak na to.

Přiznávám, že jsem v přívalu prvního dojmu mínil desku ztrhat pro jednolitost materiálu i málo variabilního vokálu. Nu, deska se vybarvila a ten zpěv mě vadit přestal. Až mám pocit, že si s námi kapela nehezky pohrála. Stejně tak mám dojem, že se na poli klasického blacku letos mnoho lepšího neurodí. Otázkou ovšem je, s čím příjdou Baptism.