Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po šesti letech se opět ozývá kapela Bestia Arcana. Pozornost na sebe strhává novým velkým albem Holókauston obsahující celkem čtyři skladby. Ty jsou náležitě rozmáchlé a hned si povíme jak a proč. Pro pořádek v úvodu ještě zmíním, že se budeme dívat do chřtánu zlého okultního black metalu. Ale to jistě neuniklo pozornosti těm, kteří již od pohledu na obal něco takového tuší.

Ano, obal už sám jasně a zřetelně napovídá, kudy se bude muzika točit a že skočných a veselých melodií se s největší pravděpodobností nedočkáme. Autor malby – David S. Herrerias je Mexičan, který vytvořil skvostné obaly například pro Irkallian Oracle nebo Nightbringer. Ovšem nejen podobností vizuální jsou si kapely Bestia Arcana a Nightbringer spřízněni. Zejména jde o propojení členů obou kapel, z čehož vyplývá i jistá hudební očekávání a bezpochyby i podobnost. Vzhledem k tomu, že i Nightbringer letos vypustili nový kousek do horoucího pandemonia, můžeme lehce srovnávat. A srovnávat vlastně můžeme nejen s nimi, ale i s desítkami dalších kapel, které se momentálně naladily na frekvenci okultního blacku plného mystiky, zlého zvuku a samozřejmě řádně děsivého odéru po všech stránkách.

Takže pokud jste ještě nezlomili nad novým trendem hůl a patřičně dychtivě hltáte nové a nové kousky ze zčernalých dílen a oltářů – Holókauston se vám bude jistě líbit. Osobně jsem někde na začátku přežrání se podobných kapel a jejich stylizace, ovšem naštěstí vše důkladně prokládám žánry jinými a kousky lehčími až dietními. Takže mě občasný nával podobného zla nevadí, ba co víc pořád baví. Ale pravdou zůstává, že si začínám vybírat, neboť některé výtvory si už začínají citelně podobat, či už nedokážou přinést něco, proč by se člověk tak vehementně nadchnul a skočil po daném matroši jak slepice po flusu. Takové nenadšené přijmutí obyčejného okultna vnímám právě v souvislosti s posledním kouskem Nightbringer. Ačkoliv si mohou být muzikálně velice podobní s právě řešenými Bestia Arcana, přeci jen drobné rozdíly tu jsou, a právě proto mne Bestia Arcana baví o pár levelů více. Možná za to taky může prostý fakt, že album Holókauston jsem slyšel dříve a pravda častěji, než to od Nightbringer. Ale dost už srovnávání, to bychom se nikam nedostali…

Bestia Arcana začne okamžitě. Na nic se nečeká, rituál již dávno započal a přizvání ku sledování tohoto ceremoniálu posluchač dostává v momentně, kdy se začínají konečně dít věci. Osidla bytostí jiné dimenze si vás omotávají okamžitě, a aby neušla pozornost mimo chtěné divadélko, nepustí mezi sebe ani vteřinu ticha, pauzy, či jiné formy oddechu. To ve výsledku znamená, že poslech celé desky je jednolitý a dá se hravě smrsknout do jedné stopy. Autoři pocítili jisté pnutí, a proto vzniklou kompozici zřejmě rozčtvrtili. Nám to pomáhá v lepší orientaci, lisovnám pak v rozdělení na stranu A a B. Ale to ani tak neshledávám jako to důležité, to hlavní je si uvědomit, proč má nahrávka působit jako monolit, nebo chcete-li megalit.

Jde hlavně o pocit velikosti, má jít o dojem, že posloucháte monument. O to se snaží jednak jeho nepřestávající délka (souvislá hrací doba) a taky dunivá zlost samotné hudby. Ta je jednak plná agresivních vokálů, různě zastřených i vytáhlejších. Rozhodně mocnosti dopomáhá i obecná disharmonie a disonance, což je už vlastně takový standard, se kterým začali před x lety třeba Portal nebo Blut Aus Nord. Pak je tu celá řada zlých a divných melodií, které podporují jinakost okultního black metalu obecně. Celé to samozřejmě podporuje masivní hradba bicích a tu a tam nějaký ten zvláštní zvuk zpoza desky, u kterého se můžeme domnívat, že jde o syntezátory, nebo i náležitě pokroucené efekty na strunných nástrojích.

Můžeme s klidným srdcem říci, že jde už o takovou klasiku a dobře provedený trend. Je to pravda a ten, kdo už je přejeden, desku překousne se slovy plných přirovnání, průměru a tak podobně. To nemůžeme mít nikomu za zlé, neboť podobných nahrávek je v současnosti skutečně velká spousta. Nadšenci však jistě nepoklesnou na mysli a směle se přihlásí k pozitivnímu pocitu z desky. Respektive pozitivnímu ve smyslu nadšení z takového materiálu, jinak pocity jsou samozřejmě deprimující, skličující a ošklivě hrubé. Já jsem pořád ještě nadšen a tohle dílo mi parádně sedlo. Takže tleskám a vyzdvihuji.