Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

BETHLEHEM je dobré brát jako úkaz. Svým metalem tahají za uši už víc jak dvacet let a stále se drží svého podivínství, které si nijak nezadá s účastníky léčebných procedur ústavů pro duševně choré. Někdo je za to miluje, někdo nenávidí a další to jednoduše nechápou, nebo se to ani pochopit nesnaží. Zkrátka na podobné odpornosti nemají uši ani žaludek. Dávný debut "Dark Metal" je zasypaný takovou vrstvou prachu, že by se dala krájet, stejně jako by se dala krájet podlomená sebevědomí depresemi stižených jedinců. Jasně, kategorie "depresivní", stejně jako třeba "sebevražedná" k BETHLEHEM patří od nepaměti. To, co se zrodilo v minulosti, léty přerostlo v experimenty, aby se zase poslušně vrátilo k black metalovému gró a dnes tu máme čerstvou novinku.

Poté, co BETHLEHEM na albu "A Sacrificial Offering to the Kingdom of Heaven in a Cracked Dog's Ear" sáhli po black metalově primitivním vymítání všeho možného, nejvíc pak posluchače samotného, dnes se vrací pokornější a v podstatě klidní. Ovšem bavit se v souvislosti s touto kapelou o klidu, to aby se jeden bál o vlastní zdraví. BETHLEHEM jsou totiž vše možné, jen ne parta hudebně vyklidněných týpků. Kapele přišlo asi mimořádně zajímavé trápit lidi dlouhými názvy, takže si vybrala jeden hezky od podlahy také pro novinku. Delší název nebyl momentálně k mání, nevadí, stejně si ho nikdy nepřečtu. Prý má vyjadřovat něco jako duševní kapitulaci před číslem 666. Jo, taky se hrozím, všechny kostky co mám doma jsem zkrouhnul o jednu tečku. Pětka bere vše!

Nijak se netajím tím, že užití německého jazyka do maršujících rytmů je mi velmi blízké, ale tady se němčina vyloženě zajídá, leze pod nehty a neuvěřitelně štípe. BETHLEHEM jsou v pochodu jen velmi zřídka, spíš se jen tak neurčitě valí kolem. Někdy pomalu, někdy rychle a hlavně mistr vokálu je spíš vypravěč, než velitel družstva namakaných veslařů zvyšující kadenci svorně se pohybujících paží. Důraz na jazyk německý je na novém albu masívní, jeho přednes pak masívně děsivý.

Je to těžké jako vždy. Odmítavé postoje střídají jisté obdivné reakce na pár zajímavých a respektuhodných poznámek v deníčku chovance, aby se vše zase vrátilo zpátky na začátek. Nedá se říci, že se novinkou nelze prokousat, naopak, místy je až vzorně přehledná. BETHLEHEM se na ní pohybují někde mezi metalovým temnotářstvím na pomezí blacku, gotického chrámování a pár experimenty, které zdaleka tak nedusí malé panenky jako kdysi na albu "Schatten aus der Alexander Welt". Tuhle třináct let starou věc mám ale stejně nejradši. Pokud mám od BETHLEHEM vůbec něco rád. Sám to nevím... Po minulých eskapádách na pokraji života, smrti a bláznovství, působí novinka dojmem normální nahrávky, která se za každou cenu nežene za cíleným vyšilováním.

BETHLEHEM během ní umí být poutavě záhrobní, kdy jejich hudba obchází krchovem, ruinami večerních hrobek, dotýká se gotiky a mluví velmi uvěřitelně. BETHLEHEM se umí i zasnít, nejsou jim cizí mazácky užité přechody nálad a sem tam dokonce vykouzlí úsměv na unavené tváři odpočívajícího pacienta na zahradě kliniky. Ovšem těch unylých a hrozně laciných serepetiček kolem... Jímá mnou děs, že musím být znovu vystaven jejich nástrahám. Ubránit se jim nelze, protože číhají na každém rohu alba, které se snaží být písničkové, melodické a všelijak (na poměry kapely) přístupné, ale jakmile kolem proběhne první pokleslý motiv s dominující jadrnou němčinou, jsem zpátky na zemi. Takže ano, je to těžké, místy velmi těžké, ale díky oné přístupnosti a minimu zatáček jinam, také snesitelné. Jen to chce vědět jak na to a mít BETHLEHEM aspoň trochu rád... Závěrem tedy pouze následující: nová deska BETHLEHEM? Prostě pade, co víc s nima...? Ani ryba, ani rak - ani gothic, ani brak.