Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Incubus je na metalové scéně sem tam se vyskytující jméno (třeba dříve Incubus, nyní Opprobrium z Luisiany někteří znáte), takže aby nedošlo k mýlce hned v úvodu, upřesním, že tihle Incubus nemají s metalem nic společného a ze všech Incubusů toho nahráli nejvíc. Kapela sdružená kolem Brandona Boyda začala fungovat už v roce 1991 a aktuálně představuje svou osmou řadovou desku. Což z jejího názvu tak nějak vyplývá.

Deska 8 přišla na svět po dlouhých šesti letech od předchozího alba If Not Now, When?, na němž se dříve hodně rockoví Incubus představili v zamyšlenějším rozpoložení a možná i jako trochu dospělejší a umělečtější kapela. Pravdou je, že moje těžiště v jejich tvorbě leží v druhé polovině 90. let a že to, co vydávali po změně milénia, byl více méně průměrný alt rock cílený na více méně průměrného posluchače. Možná proto mi album z roku 2011 dočista sedlo, protože písničky pro písničky nahradil sice popovější, ale možná paradoxně i trochu náročnější model.

Pak to celé utichlo a osobně jsem byl skoro přesvědčen, že to utichlo definitivně. O jisté aktivitě svědčilo pouze EP Trust Fall (Side A) z roku 2015, které mělo být doplněno ještě druhou půlkou, ale na ni nakonec nedošlo. A to bylo tak nějak všechno. A dnes tedy osmička, co vypadá trochu jak obal jedné značky kávy.

A ta podobnost je tak to nejveselejší, co lze z téhle desky vykřesat.

Průšvih číslo jedna - zvuk. První poslech jsem dal do sluchátek a to bylo špatně, protože v nich je slyšet všechno. Špatně samozřejmě pro Incubus, kteří jako kdyby něco doháněli a tak tlačí všechno na strop a trhají jakýkoliv náznak hudby na cucky. Bicí jsou přefiltrovány přes nevím co a zní naprosto strašně plastikově, skoro až jako elektronické beaty. Kytary jsou roztrhané, hlas nepřirozený, všechno rozdrásané, potrhané a natřené jakousi blikající disko barvou. A pak jsem si to přečetl. Zvuk desky dělal Skrillex a ... a tím se všechno vysvětlilo.

Takže Incubus v roce 2017 jsou sice rock, ale rock prohnaný přes trafo stanici. Rock strašně elektronicky poznamenaný, což myslím především z pohledu post-produkce než z titulu žánru. Incubus se rovněž vrátili k písničkám, kterými se snaží ulovit bobříka popularity a tomu tak nějak podřizují vše. Nebo skoro vše. Prim hraje snaha líbit se, snaha dát dohromady něco chytlavého a zpěvného, a až někde na desátém místě se vzpomíná na to, že Incubus měli zvuk vždycky blízký alt rocku a že se snažili i o něco trochu složitějšího. Tentokrát je to slabota.

Tím vším - tedy tragickým zvukem a prvoplánovou líbivostí - bohužel trpí moje snaha se do desky dostat hlouběji, protože úplný pop rock to zase není a Incubus stále umí vymyslet zajímavé momenty (Loneliest). Navíc díky Boydově hlasu mají stále něco, co bych nazval tvář a vlastní výraz, takže možná dvojnásob škoda, že nabízený potenciál proměňují především v laciné písničkaření bez hlubší myšlenky.

Ale jak píšu někde výš, není to absolutorium a konečná pravda, a někde pod povrchem lze stále najít Incubus hravé a přemýšlivé. Jen je s tím dost velká práce a skladeb jako Make No Sound in the Digital Forest je na albu menšina. Škoda toho.  

P.S.: Na Youtube jsou dohledatelné dvě zvukové verze skladby Nimble Bastard, přičemž jedna je horší (ZDE) a druhá úplně strašná (ZDE). A podle všeho se na album (a do oficiálního videoklipu) dostala ta druhá. Tak jen abyste si sami na vlastní uši vyzkoušeli, co všechno se dá napáchat během post-produkce.